IVAN ANDREJEVIČ KRYLOV

☼     13.2.1768   MOSKVA     ♂    21.11.1844   PETĚRBURG

První bajky se objevují ve folklórní tvorbě všech národních literatur, mimo jiné i ve starověkých, sumerských a akkadských textech, ale legendárním zakladatelem žánru se stal antický bajkář Ezop, strůjce takzvaného Ezopova jazyka, důmyslného systému významových podtextů a ironických prostředků, sloužících dokonale k oklamání čtenáře prostoduchého, naivního, byť třeba pozorného. Později však dějiny bajkářství, které se dočkaly vzniku svébytných moderních bajek a takzvaných komických polopohádek, poznaly jen velmi zřídka významné představitele tohoto zvláštního umění, stojícího na pomezí mezi lidovou slovesností a knižní literární snaživostí. Ostatní autoři bajek jakoby nedokázali přesáhnout bariéry dobového zažitého vkusu a upadali postupně jak shnilé švestky do zapomnění spolu se svou nikterak slavnou epochou. Antická bajka se rozmohla nejen v Evropě, ale i v asijských literaturách, nicméně po Ezopovi zůstává v kulturním povědomí velký bajkář už jen jediný – La Fontaine. V 19. století umění bajky prožívá bolestivou stagnaci, nejúspěšnější jsou nakonec duchaplné parodie této formy (v Rusku to platí kupříkladu pro tvorbu smyšleného Kuzmy Prutkova, jakéhosi Járy Cimrmana minulého věku). Ve 20. století rozpoznávají někteří literární historikové fenomény bajkářství, jeho didaktickou náplň a moralizující tendence třeba i v Ostrově tučňáků Anatola France, Války s mloky Karla Čapka či dokonce v Mistrovi a Markétce Michaila Bulgakova. Ale už dlouho předtím si získal v celém světě dobrou pověst a punc skutečného bajkáře ruský dramatik a žurnalista Ivan Andrejevič Krylov, syn chudého moskevského důstojníka s výložkami na ramenou, jehož texty mají žádoucí nadčasovou platnost a účinek rozesmát kolemjdoucí individuum…

Jeho umělecký odkaz můžeme bez potíží rozpůlit na dvě části. V letech svého mládí patřil Krylov k nejpokrokovějším kruhům ruského osvícenství, ke společenskému hnutí, které je v ruských i našich dějinách stále tak málo probádáno a zmapováno a jehož umělecké i hodnotné politické impulsy dosud nejsou dostatečně zhodnoceny a statečně posouzeny ve všech filozofických, estetických i mravních souvislostech. Osvícenství bylo zpravidla spojeno se závěrečným údobím šlechtického absolutismu, jakož i s následujícím obdobím prehistorické perestrojky vedoucí v Rusku k pokusu o nastolení šlechtické republiky a o reformní proměnu státního principu. Snahy ruských osvícenců se zdánlivě začínaly naplňovat až na začátku 19. století, za panování Alexandra I. Poslední pokolení těchto kritiků a reformátorů ještě skórovalo ve Vlastenecké válce 1812 a v protinapoleonských evropských taženích za jeden provaz, do dalšího historického vývoje však již podstatněji nezasáhlo. Přesto je však záhodno je označit za „generaci otců“ světoznámé plejády ruských klasiků. Nelze opomíjet, že všichni spisovatelé patřící ke slavnému souhvězdí ruské klasické literatury se narodili v průběhu necelého čtvrtstoletí (od Puškina přes Gogola, Lermontova, Turgeněva, Gončarova po Někrasova a Dostojevského), že také literární mluvčí ruského osvícenství se vydatně zasloužili o to, aby duchovní a kulturní atmosféra jejich doby (posléze vrcholila ve Filozofických listech Puškinova kamaráda P. I. Čaadajeva) se v nejpříznivějším světle podílela na výchově, vzdělávání a mravním formování následujícího pokolení… děti jsou vždy největší příslib bohatství jakékoli země, investice, která nesmí ztrácet na své síle.

Svůj podíl na subjektivním i objektivním zrání géniů světové kultury, jakými jsou Puškin či Dostojevskij, i na prohlubující se demokratické orientaci širokých lidových vrstev, měl starý bajkař Ivan Krylov, třebaže žil posledních třicet let svého života v relativním ústraní a byl zaměstnán až do vysokého stáří jako knihovník v petrohradské Veřejné knihovně. Příslušníci romantické, později tak řečené děkabristické mládeže ho znali pouze jako bajkáře, ale také Krylov měl za sebou dobrodružné, romantické období své životní pouti. Když na dvůr stárnoucí chřadnoucí carevny Kateřiny II. začínaly zpovzdálí doléhat neuvěřitelně žádoucí ideály Velké francouzské nesmlouvavé revoluce, vstupovalo ruské osvícenství do nové éry rozkvětu. Satira se právě těšila značné oblíbenosti a podpoře, znovu ožily tradice satirických periodik vydávaných pomazanou hlavou I. Novikovem, na denním programu byly v publicistice, v dramatické tvorbě i v poezii prudké útoky proti nevzdělanosti a zpupné tuposti vládnoucího šlechtického stavu a výpady zesměšňující nebo pranýřující jeho krutost a despotické zacházení s nevolníky. Nejslavnějším dílem té doby se stala Cesta z Petrohradu do Moskvy z pera Alexandra Radiščeva, hlasatele revolučního sentimentalismu. Za toto své dílo schytal autor u soudu rovnou trest smrti, ale později mu osudový rozsudek změnili na vyhnanství v dalekém sibiřském Ilimu, po letech byl však jako osobnost ruského osvícenství znovu povolán do hlavního města říše, aby pod dohledem cara připravoval projekt nového zákoníku…

Stejně jako Radiščev, byť mnohem mírněji, však doplatil na vlnu kulturně politických represálií, prováděných ze strachu před „francouzskou nákazou“, také mladičký novinář a debutující dramatik I. A. Krylov. V souladu s programem ruského osvícenství vydával a řídil satiricko–publicistický magazín, jehož ostří bylo nabroušeno bestiálně nesmlouvavě, nejprve pod názvem Pošta duchů, později Divák se dvěma očima a nakonec Petrohradský Merkur. Rovněž Krylov měl neustálé oplétačky s cenzurou, až musel veškeré žurnalistické aktivity zanechat a opustit kvapem ruskou metropoli. Nějaký čas byl bez stálého zaměstnání, pohyboval se bez cíle po Rusku jako tramp bez prostředků, byl vítaným hostem u známých statkářů a podle některých svědectví si vydělával na živobytí také karetní hrou na trzích. Roku 1797 se ho naštěstí ujal dobrotivý osvícený kníže S. F. Golicyn, jenž se tehdy rovněž octl tváří tvář v nemilosti, a svěřil mu na svém rodinném sídle poblíž Kyjeva úlohu vychovatele a později sekretáře. Nicméně i z golicynovského azylu může mladý Krylov jen žasnout, do jaké míry ruská literatura vlastně přestala existovat. Starší básníci ještě uveřejnili několik oslavných skladeb k poctě carevnině, především však všichni vyčkávali, co k užitku přinese nová doba – a pětiletá (kruto)vláda Kateřinina synáčka Pavla I. znamenala pro ruskou literaturu katastrofální zkázu. Známí tvůrci se stáhli do úzkostného mlčení, mlžení, noví literáti se v nejistotě o svůj osud raději ani nehlásili o slovo. A tak se nejvýznamnějším, ale téměř jediným smysluplným dílem ruské literární kultury devadesátých let 18. století stala Krylovova satiricko–politická alegorie či „heroikomická burleska“ pod názvem Trumf, v němž tento srdnatý umělec nebojácně zkarikoval (zohavil) cara a jeho pochlebující dvořany. Text jeho hry se v Rusku rychle šířil po opisné cestě, tiskem však vyšla až dlouho po autorově úmrtí roku 1859 v Lipsku a provozována byla výhradně v uzavřené společnosti na statku knížete Golicyna. Je charakteristické, že Krylov, jehož bajková tvorba potom na Rusi díky oblíbenosti zlidověla, tu účinně brnká na strunu národního cítění a smýšlení a obžalovává prince Trumfa alias cara Pavla I., že do země zavádí nepěkné móresy z ciziny a poklonkuje před cizáckými, povýtce prušáckými vzory, že se nechová jako ruský osvícený panovník, ale jako od potřeb věrného národa a celé země chorobně dementně odtržený a zbloudilý poslední středověký blud v rytířském obalu…

Komedie o princi Trumfovi samozřejmě nebyla první Krylovovo dramatické dílo. Kvůli svému jevištnímu debutu, jímž se stala komická opera Hadačka (napsal ji ve čtrnácti letech bez skrupulí!), se rozhodl přesídlit z Moskvy do Petěrburku, největší odezvu však získaly tři satirické komedie, které uveřejnil ve svých časopisech – Bláznivá rodina, Spisovatelé v uklizené předsíni a Šibalové. Autorovy komické kusy i jeho zabírající satirické články lze považovat za takzvané nízkou, tj. mravoličnou satiru, Krylov si bere na mušku konkrétní společenské zlořády, zejména život drobné šlechty, její zálibu v módní „galománii“, tj. v napodobování všeho francouzského, její neuspokojivé vzdělání a především neurvalé nestydaté zacházení s poddanými. Většinou byla tato díla typickými produkty doby nářků a obětí. Nečinila si vyšší ambice, nicméně si jimi satirik vysloužil četná nepřátelství, a tak není divu, že se víc než po deseti letech provinčního exilu jen s největší námahou vracel po roce 1803 do veřejného literárního života, zpočátku v rodné Moskvě, později opět v Petěrburku…

Vrcholným dílem raného Krylova je bezpochyby jeho satirická perzifláž pod názvem Pošta duchů, která dlouho vycházela na pokračování ve stejnojmenném periodiku, juchů že až po roce zakázaném odpudivou cenzurou, a která představuje určitou paralelu s Radiščevovou Cestou (ačkoli vyšla dokonce o rok dřív). Tajemní duchové si zde dopisují s neméně záhadným filozofem Malikulmulkem a v jejich korespondenci se zrcadlí od azbuky světské mravy Ruska na konci 18. století, autor si tropí posměch z dobového pokrytectví, příkladů sociální nespravedlivosti či mravního pokažení. Talentovaný dramatik napsal sžíravou knihu soudobé morálky. Známý proutník hrabě Poprižkyn hodlá uzavřít ve vší počestnosti sňatek, zatímco druhá vypravěčská linie je situována do podzemního carství Plutonova a podmořského carství Neptunova – a ukazuje se, že v obou mocnostech vládnou stejně naprd společenské i charakterové nepříjemnosti, s nimiž mají plno zkušeností i bezmocní pozemšťané. Autorovy „duchové“ posléze zastávají osvícenské stanovisko „přirozeného člověka“, jehož základy znají z francouzské filozofie. Společnost je v ní interpretována jako zkažená existence v důsledku svého vývoje a je zapotřebí se navrátit k původnímu přirozenému stavu, a ten vykreslil mladý literát se zřetelnými humanitními rysy. Neméně radikální a nestravitelné pro mnohé byly i poslední texty, jež I. A. Krylov sepsal před svým nedobrovolným odchodem z Petěrburku, především „východní pověst“ Kaib a parodická Chvalořeč na mého děda. V prvním případě bylo snadné se domyslet, že líčení okázalé a z bídy lidu vzrostlé nádhery orientálního dvora vyznívá jako nezastřený výpadek proti Kateřinině panovnické praxi, zatímco Chvalořeč představuje téměř vzorně vystihnutou ilustraci statkářského vykořisťovatele a utlačovatele.

Když se Krylovovo jméno začalo v prvních letech 19. století znovu objevovat v ruském literárním životě, bylo nejprve opět spojováno s dramatickými díly. Napsal tehdy – po dlouhém pobytu mimo společenské dění v ruských velkoměstech – své snad nejzdařilejší hry Módní obchod a Ponaučení dcerkám, koncipované v tradicích molièrovské „komedie mravů“ a stavějící se kriticky k údajně málo vlasteneckému sentimentalismu. Na jejich kritičnost později navázal Gribojedov v klasickém dramatu Hoře z rozumu. V téže době však došlo v Krylovově tvorbě k zásadnímu přelomu. Roku 1806 uveřejnil v Moskvě své první bajky a od té doby se na kvalitě bajkářství podílel až do smrti. První knižní soubor bajek vydal v roce 1809 a pak již vycházel jeden za druhým. Někteří badatelé uvádějí, že napsal 198 bajek, jiní 203, nejnovější ruské kritické vydání však obsahuje celek 223 + 7 do zálohy autorových prací v tomto žánru, zařazených do 9 oddílů v chronologické posloupnosti. Bajky okamžitě získaly Krylovovi ohromné renomé, byl přijat do první ligy literární společnosti, pověst schopného bajkáře mu koneckonců pomohla zajistit klidnou profesi v petrohradské knihovně. V závěru své životní dráhy si však vysloužil autor rozpačitou aureolu podivína a jakéhosi prvního ruského Oblomova. Jeho výstřednictvím se bavil celý Petěrburk – ale jeho bajky měli již současníci v úctě a čtenáři dychtivě očekávali každou novou Krylovovu knížku. Během času se jeho texty natolik rozšířily a zdomácněly u širokých vrstev obyvatelstva, že když Krylov roku 1838 oslavoval padesát let své literární působnosti, byl oslovován i slaven konstantním přídomkem „náš dědoušek“.

Na rozdíl od ostatních ruských bajkářů 18. století nešlo totiž u Krylova o pouhé více či méně samostatné nebo více či méně rusifikované adaptace Ezopa, La Fontaina a dalších, ale o naprosto původní a svébytné výtvory, napsal o něm český rusista R. Parolek. Ať autor čerpal námět pro svou bajku jen a jen z ruské současnosti, dovedl jím vždy vtisknout maximum dobové a národní a většinou i sociální adresnosti, a to i v těch případech, kdy se přidržoval konvenčního, nadnárodního bajkového repertoáru. Proto také ve svých textech nepostihuje ani tak obecné lidské vady jako konkrétní nedostatky pořádků a institucí ruské feudálně absolutistické společnosti jeho epochy. Zároveň však nikde neklesá k lokální omezenosti a popisnosti, zachovává a respektuje nezbytný alegorický charakter daného žánru. Do svých lidských a zvířecích postav vkládá takové množství lidské osobní i nadosobní zkušenosti, že jeho bajky zpravidla přerůstají svým objektivním vyústěním i subjektivní původní umělcův záměr a díky své mnohovýznamovosti připouštějí nebo dokonce nabízejí v každé době nový a aktuální výklad. Nestárnou na principech kvalitního zacházení s údaji na rozdíl od malé úrovně zaostalých vnímání.

Přitom základní zorný úhel, pod nímž spisovatel v bajkách danou skutečnost nazírá a hodnotí, neustále velice přirozeně navazuje na osvícensko-demokratická východiska jeho satirických začátků, na probojování stanoviska příslušníků nižších a středních vrstev – a nezaznívá-li v něm už tolik sevřené rozhořčení, má zato větší lidskou hloubku a především naléhavost sdělení, tlumočeného s vědoucím úsměvem. Hlavní síla tkví ve zbraních úsměvu a vědění, taková je síla pragmatického zacílení Krylovových bajek, která tkví v praktickém smyslu pro existující společenskou realitu, v nedůvěře k velkým slovům a rozmáchlým gestům a v přímočaré antipatii VŮČI KAŽDÉ NEPOCTIVOSTI A NEPRAVDĚ. Na tom je také založen bystrozraký a přes veškerou zdánlivou „dědečkovu laskavost“ břitký kritický jazyk jeho bajek, jejich trvalý a zásadní odpor k nenáležitému jednání a myšlení privilegovaných tříd. A nelze opomíjet fakt, že demokratickému obsahu Krylovových bajek odpovídala i výrazně demokratická forma. Už jejich jazyk, který vycházel vědomě z hovorné řeči lidu, působil svou zemitostí a konkrétností v tehdejším literárním útvaru velmi živě, živelně a přesvědčivě. Aktivní přítomnost ustavičně glosujícího i vyzývajícího ke shrnutí, ke čtenáři se obracejícího vypravěče navíc vytvářela v jednotlivých bajkách plodné napětí, běžně jim přidávala podobu zajímavých scének ze života, naplňovala je slovním a obrazným vtipem a zřetelně se zasadila o odkaz na ruský národní kolorit – jako třeba v bajce Labuť, štika a rak.

Kde shodná vůle chybí při práci,                        Ne že by náklad snad tak těžký vezli,

nohama vzhůru vše se obrací                            každý však táhl zcela jiným směrem.

a škody víc než užitku z ní vzniká.                     Labuť se chtěla nad oblaka vznést,

Tak rozhodli se labuť, rak a štika,                      štika se hnala jenom za jezerem.

že vůz vytáhnou spolu na stráňku.                     rak nazpátek zas poškubával ojí.

Každý se ihned chytil postraňku                        Čí je to vina, nevím, na mou čest –

a táhli, až jim oči z důlků lezly.                          ale ten vůz tam dodnes v poli stojí.

JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE V PRAXI ŠEDIVÉHO REPUBLIKOVEHO STAVU STATUS QUO:

DAGMAR SEDLICKÁ

LÁSKA:

Prožíváme za život hodně podob lásky. Je cosi krutého v té lásce, při níž dochází k velkým třeskům (velkým požárům – říká soptík Jiří Žáček), které ostatně mohou mít za následek i vznik lecjakých uměleckých děl. Připouštím, že i já jsem k této romantické podobě lásky vábena, ač zároveň mě děsí a odpuzuje. Vždycky se – většinou marně – pokouším zápasit s jejími zákony a často ponižujícími mechanismy (například: čím míň dotyčného milujeme, tím více on nás a tak podobně). Myslím, že největším uměním v lásce je nechat velký třesk proměnit v životadárnou sílu, intenzívně napájející život harmonií.

TĚLO:

Kdybych měla tu moc, zavedla bych vyučování tělesných doteků. Láskou, a tedy i tělem samotným, jsme posvátně spjati s přírodou, a měli bychom tudíž umět komunikovat noblesně tělesně. Mám za to, že úsměv, pohlazení, něžný fyzický dotyk zázračně léčí neduhy. Měli bychom si své tělo uvědomovat tak přirozeně jako malé děti, které základní životní situace řeší právě že „fyzicky“. Bohužel civilizace naše těla odcizila do podoby tabuizovaných (nebo nestydatých) symbolů sexu či jiného druhu „násilí“ a odnaučila je chovat se samozřejmě nevinně. Už léta mám vracející se nutkání představy – je to sen –, jak se setkám s mužem a v okamžiku, kdy s ním má duše začíná uprostřed výměny názorů na to či ono nejasné nebo moc jasné stanovisko souznívat, vyzvu ho s radostí, abychom si k tomu klevetění lehli. Prostě jen proto, že mi poloha vleže připadá v komunikaci muže s ženou mnohem přirozenější, bez jakéhokoli erotického nebo sexuálního úmyslu, prostě jen z touhy po fyzické blízkosti, po doteku, jaký je v přírodě prapůvodním prvkem komunikace. Jak je to například ukázáno ve filmovém bestselleru Medvědi.

DĚTI:

Miluji je pro jejich samozřejmost. Mezi vrcholné rozkoše mého života patřilo takřka dvouleté kojení a vůbec všechny další doteky dětského tělíčka. Připadá mi od přírody kruté, že tento druh slasti je chlapům poněkud odpírán. Snad proto muži v lásce hledají i stopy mateřství.

PANICTVÍ:

Ve fyzické podobě jsem se s ním nesetkala nikdy, zato však v duševní poměrně často. Jak nemilovat ty chvíle, kdy jsou muži čistí a bezbranní jako malí chlapci, potřebují ochranu a hlavně náš bezmezný obdiv. V těch okamžicích mě občas napadá, zda jedna z předcivilizačních forem lidského soužití – matriarchát – nebyla i pro muže víc harmonická než současný patriarchát, paralyzovaný četnými agresivními emancipačními zásahy nespokojených nevrlých domin žen.

PANENSTVÍ:

Mám za to, že skutečná žena se s každou novou láskou stává znovu pannou.

PENÍZE:

Můj sen o platidlech: Aby nebyly spojeny s prací. Práce by byla dobrovolnou, samozřejmou složkou života jako dýchání či spánek. Nikoli činností konanou za odměnu. Peníze by člověk dostával jen tak darem a já bych jich měla tolik, abych je mohla rozhazovat ve prospěch svůj i svých blízkých tak dlouho, dokud bych jich neměla tak málo, jako mám dnes.

PŘÁTELSTVÍ:

Vztah, v němž je všechno tak samozřejmé, že se nemusí nikdy nic vysvětlovat.

MUŽI:

Droga mého rozkývaného života. Navždy nepochopitelný objekt i subjekt mých snů, představ i praktických potřeb, o němž mám potřebu dělat si iluze, abych ho mohla nekonečně adorovat. Lituji všechny muže, kteří nejsou pro nějakou ženu obestřeni oparem její láskyplné iluze, jinak řečeno, zůstávají Dámám na obtíž a ke vzteku.

ŽENY:

Někdy dostávám pocit, že skutečná žena nosí všechny možné podoby ženy sama v sobě. Možná proto se s jinou ženou tak těžko dorozumívá.

POEZIE:

Pro mě jedna ze dvou myslitelných komunikací se světem odvedle. Poezie – toť Život. Obě spolu tvrdě a žárlivě soupeří o výsluní na trůnu.

DUŠE:

Mám dvě duše. Jednu animální, která nikdy neopouští mé hravé tělo, žádný fyzický úkon bez její přítomnosti neproběhne. Mám však i duši odlétající, bloumající mezi nebem a zemí a možná právě ta píše za mě mé elipsy ve verších – i když v nich vypráví takřka výhradně o zážitcích mé duše animální.

TVORBA:

Součást mého pudu sebezáchovy.

POLITIKA:

Umění, o němž se dovídám, že kdyby se do něho pletlo více žen, zvýšila by se rázem šance lidstva přežít zdárně sebe sama. Ovšem ani zde to jednoznačně neplatí.

NEVĚRA:

Pro někoho prostředek k utužení manželského stereotypu, pro druhého začátek jeho konce. Já sama zastávám přírodovědnou teorii narušení struktury krystalu. Po narušení se už nikdy nemůže navrátit původní hodnota.

*

Dagmar Sedlická, narozena v Karlových Varech nedaleko Vřídla, od roku 1967 žije v Praze. Vystudovala FF UK v Praze, obor filozofie–psychologie, je redaktorkou literárního týdeníku Kmen. Vydala sbírky Dneska se stanu mužem (1984), Jak chtějí být milovány ženy (1987), Kolik mužů potřebuje žena (1989). Tématem její poezie jsou mezilidské vztahy, zvláště polarita vztahu muž–žena v současném okoralém totemovém světě.

KAREL SÝS

ŽENY:

Ženy nejsou stálé, to by byla kardinální iluze, ale jsou stále stejné mrchy. Jako Tóra. Rabíni vypočítali, že uprostřed Tóry leží písmeno ó ve slově al gachón, to jest po břiše. Uprostřed žen se rozprostírá břicho, dejme tomu zrzavá rez, zatímco nalevo stojí blondýnky a napravo černovlásky.

Potíž je v tom, že básníci si nedělají iluze o ženách, nýbrž iluze o své vlastní moci nad nimi vyniknout. Chtěli by se vznášet nad ženami jako duch nad vodami a jen občas si svlažit tělo. A v jisté chvíli se duch zřítí, tělo zradí a moře nepřijímá.

POEZIE:

Poezie nejprve básníka ohromí, ohromí ho, že vidí sledy dějů básní. Potom dlouho, dlouho věrně slouží. Sud metafor se nadýmá, až obruč verše praskne, poezie přestane vyhovovat nárokům, je třeba se uchýlit k próze. A to může znamenat prohru. Nikdy nezapomenu na geniálně smutný Renčínův vtip: „Pane, nesahejte na tu poezii, máte ruce od prózy.“ Tak či onak, poezie je pro básníka jediná hlubina bezpečnosti, spolehlivá jako močál, který nezklame a zavře se nad opatrným i neopatrným chodcem.

POLITIKA:

Platón vyhnal básníky z obce proto, aby se nepletli do politiky. Dobře věděl, že málokdo rozumí politice jako básníci. Vidí totiž skrze slova, a to je pro řečníky u pultu zdrcující. Za tuto svoji výzbroj platí buď neustálými konflikty s mocí, nebo vyloučením z rozhodování o věcech veřejných. Básník na trůně – to je spíš nadávka.

PANICTVÍ:

Panictví je jako Taxisův příkop. Když ho závodní kůň nezdolá na první pokus, vždy se vrací k houští, jež zakrývá místo jeho pohanění, se strachem. A což teprve muž, který sedí na koni obkročmo a na obzoru se mu zjevil les!

PANENSTVÍ:

„Máte Panenství?“ vyptával jsem se mladé prodavačky v knihkupectví Československého spisovatele. Chtěl jsem si zajistit Cincibuchovu básnickou prvotinu. Začal jsem se červenat, i ona se evidentně styděla, slovo trčelo mezi námi jako kůl v plotě, bylo cítit, že je třeba se ho zbavit. Například smíchem. Nebo ruměncem. Smích i ruměnec protrhávají blány mezi dvěma i více lidmi najednou.

DĚTI:

Věřím, že děti nezklamou, protože vždy dovedeme nakrmit iluzi, kterou o nich máme. Stačí malá dírka na ponožce skoro dospělého klacka a znovu ucítím vůni růžové patičky, za níž bych se plazil přes celý svět. Tuto iluzi neřadím mezi iluze, nýbrž mezi víry. Býváme strhnuti do víru víry, pohlceni, ale neoklamáni.

LÁSKA:

Viděl jsem lásku okoralých lidí, bylo to jako láska šupinatých veleještěrů na kanálu Prima ZOOM, a přece posvátný obřad, z něhož se rodí alespoň vzpomínka na slast, když život sám mele už naprázdno. Proto věřím, že láska se obrozuje, i když se zdá, že rozhrabaný popel zasyčel naposledy.

PŘÁTELSTVÍ:

František Hrubín mi kdysi napsal: „Nic si z toho nedělejte, že Vám nejde práce. Přijdou horší věci: až Vás zradí přátelé.“ A vskutku, zrada přátel je nejstrašnější cejch, který musíme životem dál pronést. A ještě horší: když zradíme přátele sami. Třeba jen nevhodně formulovanou větou. Protože jsou věty, které samy dokážou zavraždit. Pro přátelství je třeba nasadit vše – snad i ono pochlebování, které prý mezi přáteli nemá místo. Cítit ruku na rameni, to už něco znamená!

TVORBA:

Je strašlivé sedět naproti bílému papíru a čekat, zda se otevře stavidlo kdesi v hlavě a vydá aspoň vodopád, aspoň pramínek, aspoň kapku… A vědět, že jednoho dne se stavidlo neotevře a papír zůstane bílý, i kdybych ho pokryl po obou stranách opět strašlivými klikyháky.

MUŽI:

Od nich jsem – popravdě řečeno – nikdy nic nečekal. Byl jsem vychováván výhradně ženami, babičkou počínaje, a při sebemenší pochybnosti, s každou bolístkou, jsem směřoval do jejich blažených končin.

TĚLO:

Tělo snese skoro všecko, lidské tělo vydrží víc než kůň, než hroch, než blboun nejapný, než vyhynulý ptakopysk Noh. S oblibou si prohlížím budovy postavené v roce 1896, v roce narození mé babičky. Srovnávám je s jejím tělem: budovy sešly, zatímco babička září, čerstvě omítnutá barchetem.

DUŠE:

Duše má také zadní stěnu, která se zajizvuje po každém otřesu, aby nakonec pukla. Spadl mu kámen ze srdce – to se neříká? Ale proč? Duše zavalená kamenem je jako hrob, z něhož Lazar obecný už nikdy nevyjde zdráv.

PENÍZE – ŽIVOBYTÍ:

Začínal jsem se čtyřmi korunami za verš, končím šestnácti.

Udělám

            á

            á

a pokladna cinkne a vysype se 32 Kč mínus 2% literárnímu fondu mínus 10% daň.

Jednou udělám

                        žžžžžžžž

a pokladna necinkne, nevyteče ani pětník. Zazvoní zvonec a bude se mnou konec.

*

TŘICET ČTYŘI STUPNĚ KE ZLATÉ

Kdykoli mne vyzvali, abych napsal vzpomínku na nakladatelství Československý spisovatel, začal jsem schodištěm. Dokonce jsem se na ně vypravil jen proto, abych spočítal schody, žulové stupně k oné vratké slávě, kterou poskytuje literatura.

Adept položí nohu na první schod a spatří ve vitríně knihy těch šťastných, co už mají za sebou lámání v kole, udělá vlevo v bok a vkročí do cílové rovinky čtyř schodů, aby ve finiši zahlédl slitou masu knih Klubu přátel poezie a usmál se v očekávání cílového fotografa. Ale běda, závod nekončí a adepta čeká – pokud nenese rodné číslo do propagace čehosi – výstup do patra, kde teprve složí papírové břímě, aby vzal na bedra kříž ještě těžší.

Už z těchto slov laskavý čtenář pochopí, že je lépe přicházet do nakladatelství mlád, s pružnými údy, pevnou, nepopsanou a nedůvěrou nerozežranou duší, s čistýma očima, jež si dosud nezvykly hledět na jiná záda než na labutí šíji svého vlastního snu.

*

Básník velké imaginace vycházející z intenzivního smyslového prožitku světa, publicista, autor básnické prózy, překladatel poezie.

Narodil se 26. července 1946 v Rychnově nad Kněžnou. Vystudoval SVVŠ v Písku (1964) a zahraniční obchod na VŠE v Praze (1970). V letech 1970–1974 pracoval v podniku Art centrum, od roku 1974 byl redaktorem Tvorby, později zástupcem šéfredaktora její přílohy Kmen. Od osamostatnění Kmene na počátku roku 1988 stál v jeho čele.

„U lvíčka Sýse je každé slovo, každý obraz v důvěrném spojení s básníkovým životem, vše ožívá osobní zkušeností… Není básníkem, jen když usedne k papíru a smolí verše ze žalu, je jím trvale, bez přestání. Sýsova Poezie je psána ve stavu stálého opojení a opojný přístup také vyvolává… Tuto Poezii utváří jednota svěžích smyslů a bystrého zadumání, i jednota intenzivního života intimního s živou starostí a odpovědností za klídek a svět, v neposlední řadě jednota lásky ke skutečnosti a imaginace“ (M. Blahynka). Sýs píše od počátku 60. let, publikuje od roku 1965. Knižní prvotina, sbírka básní Newton za neúrody jablek (1969), přinesla provokativní poezii inspirovanou jak složitostí milostného a životního dospívání, tak prožitkem poezie meziválečné avantgardy a moderních francouzských básníků („Rimbaud – to bylo ovšem zjevení!“). K poetistické hravosti a metaforické obraznosti směřují i básně sbírky Pootevřený anděl (1972). Po pěti letech vydává Sýs Dlouhé sbohem (1977), sbírku se znatelným příklonem k všední vědní životní realitě – verše již nevyjadřují jen mladický hlad po životních prožitcích, ale sílí vědomá sebereflexe nutnosti podílet se nejen na prožívání, ale přímo na formování světa. Knihou v retrostylu je básnická sbírka Nadechni se a leť (1977), jejíž jednotlivá čísla vznikala pod dojmem ze zhlédnutí obrazů a kreseb Kamila Lhotáka (Sýs, který je vyznavačem Lhotákovy tvorby stejně jako Jaromír Pelc, se spolu s ním podílel na sestavení knihy rozhovorů s českými výtvarníky Návštěvy v ateliérech, 1981). Americký účet (1980) je sbírka životní bilance: „Kdo může o sobě říci: jsem vybroušen? Vše jsem podtrhl a nemám dluh ani závazek?“ Soubor konfrontuje možnosti a meze života soukromého, odtrženého od reality, s životem na veřejnosti; Sýsova poezie nabývá v knize razantně antiidylické podoby. Ve Stroji času (1984), zejména jeho stejnojmenné ústřední poémě, už převládá veřejná poezie civilizační odpovědnosti za osud světa. Formou kratších básnických útvarů jsou spřízněné sbírky Kniha přísloví (1985) a Písecká domovní znamení (1985), dvě knížky především hravé a oddechové, po uzávěrce v měsíci to pravé. Sbírka Atomový pléd (1986) je inspirována obrazy Kamila Lhotáka a Františka Grosse a jednak rekonstruuje dobu naivního technického optimismu počátku století, jednak přináší obraz atomového věku a vyjadřuje uhnanou civilizační úzkost i nostalgii současníka hledícího do doby vzdálené několik desetiletí s vědomím nenávratné minulosti. „Zatímco v osmnáctém století byl svět nepropustný, stal se dnes „průlinčitou houbou“, jejímiž komůrkami prosakuje strach, stesk i odvaha z jednoho kontinentu na ten druhý… Tohle Lhoták kdysi podvědomě zobrazil a Sýs nyní vyjádřil téměř exaktně, neboť metafora je koneckonců korunou exaktnosti… Ukazuje se, že v „průlinčitém světě“ může být poezie pravdivá jen tehdy, když se sama stává nedílnou“ (Jaromír Pelc). Sbírka Ze Země na Měsíc a zpátky (1988) už titulem konfrontuje verneovskou vizi budoucnosti s rozporuplným stavem dnešní civilizace a je výrazem obav o zítřek světa. Kniha básnických próz Pražský chodec II (1988) se odvolává na známou knihu Vítězslava Nezvala.

Výbory z publicistické činnosti sestavil autor do knih Básník a spol. (1981) a Pero nikoli za kloboukem (1985). Spolu s Jiřím Žáčkem vydal knihu k popukání 1+1 aneb Nesoustavný rozhovor o poezii (1986), soubor nejen generačních dialogů o postavení umělce, básníka a poezie v dnešních časech nečasech.

Sýsovy verše vycházejí ve sbornících i výborech; autor publikoval i překlady poezie, nejčastěji francouzské (Prévert, Apollinaire), uspořádal výbory z Vladimíra Holana, Vítězslava Nezvala a jiné.

JAROSLAV SEIFERT: „ROZHOVOR“

Líbal jsi mne na čelo či ústa,

nevím

– zaslechla jsem jenom sladký hlas

a tma hustá

obklopila úžas polekaných řas.

Na čelo jsem políbil tě v spěchu,

neboť omámila mě

vůně tvého proudícího dechu,

ale nevím

– zaslechl jsem jenom sladký hlas

a tma hustá

obklopila polekaných řas,

líbala´s mne na čelo či ústa?

JIŘÍ ŽÁČEK

ŽENY:

V osmnácti ví člověk o ženách vše, ve třiceti zjistí, že neví nic. Nic, čím by si mohl být jist. Díky bohu! Svět redukovaný mužskou logikou potřebuje trochu ženské nevypočítatelnosti a tajemství. Ale také – svět decimovaný mužskou agresivitou potřebuje ženskou něhu. Co si však počít s chudinkami, které si nechaly vsugerovat, že něha je přežitek, že muž je vlastně soupeř nebo dokonce nepřítel, kterého je nutné deklasovat, a nejlépe mužskými metodami? Svět je sice zařízen spíš pro muže než pro ženy, ale sotva se zlepší tím, že místo mužů a žen budou jen muži různého pohlaví. Ale moudrých žen, nezávislých a přitom ženských, je naštěstí stále dost, dokonce snad čím dál víc. Jednu věc bych ale ženám přece jen vytkl – že rodí příliš mnoho nerozumných mužů.

POEZIE:

Poezie je pro mne synonymem myšlení hlavou i srdcem, myšlení osvobozeného od primitivního pragmatismu, pseudomorálky a dogmatismů všeho druhu. To najdeme samozřejmě nejen v lyrice, ale i v epice, dramatu, esejistice, ba i v teorii. Dobré básně mají ovšem tu výhodu, že spoří čas – kondenzují myšlenky i obraznost mnohonásobně více než próza, mají vyšší citové napětí. Ale nechci generalizovat – nakonec vždycky záleží na síle talentu a ne na žánru. Jako čtenář trpím odporem ke všem zvěstovatelům neomylných pravd; mám rád provokatéry, kteří mě donutí přemýšlet. Na své pravdy si musí každý přijít sám od sebe.

PŘÁTELSTVÍ:

Pamětníci starých zlatých časů rádi prohlašují, že dnešní éra všeobecného utilitarismu přátelství příliš nepřeje, ale to je, jak doufám, jen mylný optický klam. Přátelství na život a na smrt se rodí ve výjimečných situacích a je v něm vždycky asi díl iracionality. Přátelství na rozdíl od lásky může fungovat i na dálku – kamarádi se mohou vidět jednou za deset let a vědí i bez řečí, že jsou pořád ti staří mladí mušketýři: Všichni za jednoho, jeden za všechny.

LÁSKA:

Požáry lásky mě mohly fascinovat v pubertě, dnes se mi víc zamlouvá představa životadárného deště. Existuje fůra chytrých a elegantních definic lásky, existuje i heslo láska v encyklopediích, ale protože jsme každý jiný, každý také vyzařuje lásku jinak. Člověk velkorysý velkoryse, malicherný malicherně, křivák křivácky. Zkurvit se dá všecko, i láska. Mají mě například dojímat citové avantýry masových vrahů? Zobecňování je vždycky ošidné, dogmata vadí všemu, tedy i lásce.

TĚLO, DUŠE:

Komu padne tělo přesně na duši? Naše racionální doba pečuje převážně o tělo: bohužel pradávné přísloví „Ve zdravém těle zdravý duch“ vykazuje čím dál víc výjimek. Jisté je snad jen to, že škodí-li tělu obžerství, duše by rozhodně neměla trpět podvýživou.

PANENSTVÍ, PANICTVÍ:

Co k tomu dodat? I z neviňátek mohou vyrůst staří zpustlíci. Panenství a zvláště staropanenství duchovní, citové a mravní je zajisté hodno výsměchu, ale mám pocit, že existují nebezpečnější odrůdy pokrytectví.

TVORBA:

Tvorba je zápas o svobodu ducha. Potřebu tvořivosti má každý. Když zrovna nepíše romány a neskládá symfonie, háčkuje svetry nebo vyřezává jeleny z překližky. V umění neplatí žádná spravedlnost ani demokracie – invenci, fantazii, citlivost, talent přidělují sudičky a veškerá píle je bez nich k ničemu. Což neznamená, že takový vyřezávač jelenů z překližky nemůže mít svobodnějšího ducha než vyhlášený národní umělec.

ŽIVOBYTÍ:

Živobytí připravuje o iluze spíš nebásníky než básníky. Nebo živobití? O iluze je třeba přijít včas, ani příliš brzy, ani příliš pozdě – stejně jako o panenství či panictví. Ideály si ale člověk musí ubránit, jinak se změní v hokynáře nebo v něco ještě horšího. A přestože se hokynáři navzájem ujišťují, že koupit a vyhandlovat se dá všecko, je to pravda, která platí pouze mezi hokynáři.

MUŽI:

Ženy sice mají oproti mužům řadu předností, ale nebýt mužů, bylo by na světě málo přátelství, málo poezie a vůbec žádná legrace.

POLITIKA:

Politika je uměním možného – nemělo by tedy být nemožné, aby ji profesionálně provozovali ti nejlepší z nejlepších, lidé moudří a spravedliví. Velkorysá politika vyžaduje velkorysé osobnosti, jak dokazuje třeba Michail Gorbačov. Umět lidi zapálit pro společnou věc je úctyhodné umění. Zvlášť v Čechách, kde – jak víme z dějin dávných i nedávných – příliš často vládne malichernost, nesvornost, závist, zášť a kde se příliš často hazardovalo s důvěrou lidí. Právě krize důvěry, která u nás v minulých letech zasela spoustu předpojatostí a apatie, má na svědomí tu ironii osudu, že národ, který je pro demokracii zralý jako málokterý jiný, o ni dnes a zítra těžce zápasí sám se sebou nevyzrálý. Anebo si občanskou zralost jen namlouváme a nějakými hesly nehesly jen maskujeme, že nám vlastně status quo vyhovuje? Jak kdo a jak komu. Proto musí být politika hrou s odkrytými kartami, aby bylo jasné, kdo hraje jakž takž poctivě a kdo fixluje.

*

TVŮRČÍ DISCIPLÍNA

Kdepak tvořit živelně!

Kdo má zájem, na nejbližší schůzi

může klidně požádat

o kvartální příděl múzy.

Na skladě jich máme dost,

blond i černé, štíhlé i ty s faldy.

Všecky mají na programu

věty hodné Vančury a Šaldy.

Nedovolí autorům

produkovat kýče ani zmetky.

Pomohou nám splnit plán

příští literární u erární pětiletky.

Básník milostné poezie, hravého a okouzleného vnímání světa, směřující k paradoxu i satiře. Autor knih básní pro děti, překladatel poezie.

Narodil se 6. listopadu 1945 (tedy je to štír) v Chomutově. Vystudoval střední průmyslovou školu stavební ve Volyni (1963) a stavební fakultu ČVUT v Praze (1970). 1971–1974 pracoval na vodohospodářské správě v Benešově, od roku 1974 je redaktorem poezie v Československém spisovateli. Zasloužilý umělec.

Své verše tiskl v časopisech od poloviny šedesátých let. V prvotině se představil jako básník okouzleného smyslového vidění světa a vysoce kultivovaného výrazu: Ráno modřejší večera (1970) navázalo na hravou poetiku Devětsilu i divadla Semafor, autor byl záhy označen za „nejméně ličtějšího básníka generace“. V Napjaté struně (1973), odklonu od naivně okouzleného otevření se světu směrem ke skeptičtějším životním pocitům, a v Anonymní múze (1976), jež představuje jejich překonání „v sevření davu“, si autor chystá půdu pro vykročení od vidění světa prizmatem především vlastního erotického prožitku směrem k pocitu sounáležitosti s lidskou komunitou, jak ho Žáček vyjádřil ve sbírce Mezi řečí (1978), především v její ústřední básni Křik.

Sbírky Okurková sezóna (1981) a Tři roky prázdnin (1982) prohlubují hravé až satirické vidění světa u žáčka základního stupně ocitajícího se nejednou v poločase života. Žáček vrčí či vrší parodie, aforismy, popěvky a epigramy, a těmito zkratkovitými glosami, týkajícími se většinou milostného a manželského soužití a sounáležitosti, se vyslovuje k obecnější problematice role své generace při přetváření světa k lepšímu, od 5 k devíti skóre. „S lehkostí, hravostí a vtipem srší své paradoxy života i dialektický vztah svých současníků ke světu a spolubuduje životní filozofii svého pokolení, zachovávaje si svou osobitost nejen ve virtuózním zvládání verše, strofy a básně, ale i v tónu, v němž se k životnímu rozdychtění, jímž má blízko k Sýsovi a Šimonovi, mísí gellnerovská blaga“ (M. Blahynka).

Drobné básnické útvary zařadil Žáček také do knihy Legrando grando (1984), v níž jeho verše a aforismy doprovázejí kresby Zdenka Seydla, a do Rýmů pro kočku (1984), sbírky epigramů, později rozšířené pod názvem Rýmy pro kočku a pod psa (1987). Hravá a melancholická čtyřverší obsahuje sbírka Maličkosti (1988). Do sbírky popěvků, šansonů, odrhovaček a blues Text–appeal (1986) Žáček zařadil své písňové texty z let 1973–1984, plné bluesového smutnění a nostalgie, i hrdé naděje a výsměchu. Návrat od humoru k lyrice znamenají Papírové růže (1987).

Počínaje Aprílovou školou (1978) se začíná dlouhá sága Žáčkových knih veršů a roztomilých kravinek pro děti, poezie nonsensu, absurdních paradoxů a uličnictví, jak je přinášely sbírky Ahoj, moře (1980), Kdo si se mnou začne hrát? (1981), Kolik má Praha věží (1984), Pro slepičí kvoč (1986), texty k obrázkům Hrusického obyvatele Josefa Lady Máme rádi zvířata, (1987), leporela a jiné přebytky.

Jiří Žáček překládá poezii slovenskou (Feldek, Tomáš Janovic, Hevier) francouzskou (Prévert, Apollinaire), podílel se na básnických antologiích z dalších jazyků. Řada jeho textů byla zhudebněna. Spolu s Karlem Sýsem dodali na trh výmysl nazvaný 1+1 aneb Nesoustavný rozhovor o poezii (1986).

BÁSEŇ O BUDOUCNOSTI POEZIE (KAREL BOUŠEK)

Předvídají konec poezie v našem hi–tech přetechnizovaném světě

elektronických počítačů a mezikontinentálních raket

S cestami do vesmíru ke vzdáleným planetám

Jediný jaderný výbuch a po všem je veta

                        Nastane řetězová reakce

I naše Země najde svou černou díru někde převysoko

                        a předaleko mezi hvězdami

Ne jeden Damoklův      Tisíce mečů visí nad námi

Kdo by se tedy měl vážně zajímat o poezii

a jakou budoucnost při této představě má vůbec nesmírná krása?

Ale poezie bohudíky není jenom nesmírná krása

                                   Je z krve a masa

jako živé tkáně člověka             Je vnitřním ohněm v něm

Je zápalkou i slzou pod kterou smutníme – ale nezhořknem

Poezie může potěšit i utěšit      Rozsvítit i zatemnit

                                   vulkanické děje v lidské duši

Však není tak silná aby ji žádný výbuch nepřehlušil

byť jenom na vteřinu zoufalství a strachu

I když má schopnost přemáhat slepotu a machu

ty dcery zvyklosti zahálky a lhostejnosti

Předvídáme–li v našem věku konec bezduché pohodlnosti

a stavíme-li mosty k budoucnosti

v přeměnách vědomí lidí i v jejich citovém ústrojí

                                   které nemá sice digitální rozměr

                                               ale vyzná se ve smyslové mikrotonice –

nedokázali bychom zhola nic bez onoho vše propalujícího světýlka

jemuž se říká poezie a které bliká i plane

dokonce i na té odvrácené straně

prvního blížence Země – tudíž Měsíce zdola i shora

aby bylo vidět až do srdce

toho nejmenšího živáčka v přírodě –

a toho posledního tvora.

Autor básní vyznačujících se zpěvně písňovou formou, lyrik domova, skladatel písňových textů, překladatel.

Narodil se 17. července 1922 v Ústí nad Orlicí, vystudoval obchodku a obchodní akademii v Chocni (1942). Pro nemoc se vyhnul totálnímu bezduchému nasazení do Říše, za války byl zaměstnán v ústeckém špitále. Po válce krátce působil na drátě na rozhlasový redaktor v Pardubicích, od roku 1947 vykonával nejrůznější funkce v hospodářství a v kultuře. 1952–1967 byl členem uměleckého vedení národního podniku Supraphon, střídavě v Gramofonovém klubu, Divadle hudby (ředitel) a jako vedoucí kápo kulturně osvětového odboru. 1967–1969 pracoval v kulturním oddělení nechtějte vědět kde, 1969 v redakci Květů, v roce 1970 byl krátce ředitelem knižního odboru ministerstva kultury ČSR. V letech 1971–1976 byl ředitelem agentury DILIA, pak, do roku 1983, šéfredaktorem nakladatelství Odeon. Zasloužilý umělec.

První verše otiskl Karel Boušek roku 1940 ve Studentském časopise, v témže roce vydal prvotinu Probuzené město a o rok později sbírku Prameny žízní, obě s tematikou lásky k rodnému kraji. Poté Boušek téměř tři desítky let nepublikoval knižně (1945 se zúčastnil v regionálním sborníku Jiskření); za svého působení v Supraphonu psal texty a sestavoval poetická pásma pro LP desky, jako ředitel Divadla hudby psal pro jeho potřeby libreta a scénáře, během působení v Dilii vydával tématické literární pořady. K poezii se vrátil teprve v roce 1971 sbírkou Ploty, a v poměrně rychlém sledu následovaly sbírky Ptáci (1972), Lámání chleba (1973), Zvony v lese (1974), Stůl plný světla (1975) poéma Zarostlé polní cesty (1975), Krajina s měsícem (1976), Modrá hodina (1976), Hlad po životě (1978), Hořký slaný vítr (1979), Básně z lipového dřeva (1980). Pro básně ze 70. let je u Bouška charakteristická stále znovu a znovu vyjadřovaná láska k domovu, rodnému Podorlicku, přičemž se básník vyhýbá idealizaci uváděním zahraničních kontextů: neváhá vyjádřit svůj odpor proti násilím a válkám, nespravedlnosti ve světě, deformovaným mezilidským vztahům. Zdrojem inspirace jsou mu zde zážitky z četných cest, své prvotní reflexe transponuje s výrazovou spontaneitou do obecnější podoby. Typická je taky hudebnost Bouškových veršů, pokračující v hálkovsko–sládkovské a poetistické tradici. Po formální stránce zůstává Karel Boušek věrný vázané formě verše, kterou zvýrazňuje pestrými rytmy a obrazovou zvukomalebností.

V roce 1978 vyšla ještě Bouškova sbírka básní určených dětem, nazvaná O čem si budeme povídat. V 80. letech se pak básník propracovává k systematičtější výpovědi o dnešním světě: tuto cestu zahajují sbírky Malý herbář léčivých slov (1981) a Jízda králů (1982) a zatím završují knihy Co má člověk rád (1984) a Velký Magellanův oblak (1987), v nichž „zarputilý lyrik“ v protikladu ke dřívější spontánní a dychtivé radosti ze života stupňuje elegičnost svých veršů, jež se stávají jakousi básnickou bilancí prožitého života. Básnický triptych Velký Magellanův oblak je dokladem úsilí o epičtější výpověď, nejzávazněji v úvodní poémě Azyl, líčící epizodu ze života Jana Amose Komenského. Karel Boušek je znám také jako překladatel.

(ČERVNOVÁ SONÁTA PRO DVĚ HARFY A SRDCE)

Máš červen v rukách A s ním mou lásku Labuť z Avonu

Máš červen v rukách a srdce ve zvonu...

Máš vlasy hvězd Vlasy máš plné afrických fialek

jak struny mých harf Ten škapulíř do ranních nedbalek

A svítá nad tebou jak nad skleněnou studní

když se k ránu překřikují ptáci

ti málozpěvní a ti stříbrolunní

nad zrcadly rybníků s kormidlem navigací

Jsme spolu spojeni tolika sny a dráty

jež ústí v jediné sluneční měnírně

jak srdce maminky se srdcem mého táty

v hornaté krajině i v pustě vesmírné

Máš červen v očích Plane v jahodách

nám pod hlavami letním rozbřeskem

Máš duhu v očích a pak trochu strach

z plachtění po hvězdách s pozemským útěžkem

Příroda má tvůj plášť když je jí nejvíc zima

a tvoji podobu všechny studánky mají

(z nichž rádi pijeme...) Voda je zarosena

panenskou čistotou všude po rodném kraji

Pod Suchým vrchem cestou do Výprachtic

když podél silnic rudnou jeřabiny

znějí za soumraku příchozímu vstříc

královské zvuky hobojů fléten a eolíny

ze starých partesů psaných při světle svíček

po domech betlémských a v jizbách kostelniček

V místech kde stávala možná tvá kolíbka

a kde se před bouří ohnivě zablýská

až stráň ta ze zlata v zeleném návrší

jak snop se rozhoří A pak se rozprší...

A tmí se nad tebou když tma jde brambořištěm

když mléčná po vsi jde a nad smrákavým hřištěm

v živůtku uvízne ztratí se pod ňadrem

nebo když rozhoupe svou oblou závrať v něm

Jak ryby v bystřinách jsou naše životy

u břehů rybář Smrt chystá si udici

Dokud si hrajeme... dokud jak děti vidíme

přes ploty na tu svou medovou venkovskou ulici

na nebe přes vrchy v čas nad len modřejší

jsme mladí... silní jsme

(VÍNO BÍLÉHO VLASU)

Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků

Na horách z protěže Ve vodě leknínová

Skládám si tvoji tvář z dechu a křemínků

po každé v jiný den Po každé spršce znova

Básník je kazisvět Začíná od počátku

za slovem první verš a s veršem novou řádku

Láska má podobnou svou tvůrčí metodu

od lože ke stolu od lože do hrobu

A pohár k přípitkům a něco do vázy

na lukách kavyl má na pouštích oázy

Má svůj dům Má svůj chléb Má svůj hlad

Má svoje klavíry svůj něžný prstoklad

Má svoje zahrady a parky plné stínů

líbezná zákoutí závoje z mušelínu

Má svoji mladost otáčivou jako kolesa

a má své stáří Svá smutná nebesa

Takovou lásku jsem si vždycky přál

kde bychom spolu mladé víno pili

a plamen z něho aby nás pak hřál

i v letech kdy už ubývají síly

a kdy je moudrost sestrou milování

a kdy je bolest které jsem se bál

jak v starých stromech pouhé větrů vání

vlídný šepot varhan z katedrál...

Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků

Jsi pole skála mez Jsi každá roční doba

Jsi zlatý leknín na jezeře básníků

Jsi průhledná a čistá jako voda

A láska chutná vínem z bílých vlasů

které svou trpkostí jen zpychlé ošaluje

Budem je spolu pít do konce našich časů

K tomu ať nám na vinici slavíček prozpěvuje

DELFÍNIÁDA

Svět je malý pro filosofa

a veliký pro dětské oči

Je náchylný ke katastrofám

a bláznivý, protože se točí

Žijí v něm lidé jak v mořích delfíni

na jedné planetě z oběžnic kosmu

Ačkoli mají spočteny své hodiny

střemhlav se vrhají odvážně do snů

Se všemi riziky vzletu i pádu

budují města pro člověka

Družicím dráhu a plodnost vinohradům

za strojem určují A stáda vodí k řekám

Bdí nad úrodou

Chrání si studně v dobách žízně

Hlídkují u vod aby nebylo utopenců

A slaví včely Třeba na divizně

Palouky lesní plné mladých srnců

Obyčejní lidé jako my

v hlubinách neobyčejnosti

Jako delfíni nádherní

a jako básníci prostí

HVĚZDNATÁ NOC

Inkoustem přetékající noci

to možná ano Ale hvězd je málo

k zapálení knotu

v mé každodenní lampě

A není pod ní tma jak by se zdálo

podle citlivosti hrotů

nebo ze spektra černé magie

bílého Venušina těla

Na břidlicových deskách

odněkud z hradeb dávnověké Asie

psaly o tom aramejským písmem

ruce osmahlé třpytem skarabea

DOŽÍNKOVÁ

Příroda je těhotná Z psí lásky

podává mi žitný krajíc s medem

Jako hvězdy počítáme klásky

a spočítat je nedovedem...

Na krabaté půdě hoří věchet

už teď bývá sláma samé zlato

Mít tak křídla a moci tak letět

nad sýpkou kde zrn je vrchovato

Mít tak v duši odpočivné prázdno

když je na vsi dožínkový svátek

Za pstruhy se pouštět k řekám na dno

z břehů letních škádlení a hrátek

Příroda je kmínová jak chleba

který doma na ošatce krájím

Ať nám roste dobrých skutků setba

s každoročním žňovým radováním!

OSTROV S DELFÍNY

Voda přelévá obsahy

světélkujíc blankytná

Klaviatura střídá rozsahy

Žádná stanice není záchytná

Cokrát jsem toužíval nalézti

ostrůvek s delfíny

Z rozmaru Jen tak pro štěstí

Pro blízkost krajiny

která i zvíře polidští

jak je tam hluboká

S mnoha poli a bojišti

Beznohá bezruká

Delfín má vlastnosti člověka

je stejně ohrožený

Jeho minulost je také pravěká

Budoucnost jako ňadra ženy

vlnou je měřena

oblostí mořských kamenů

Delfíní samička jak panna je puzena

k průzračným pramenům

v nejhlubším moři mezi oceány

které tato zvláštní ryba zná

Našel jsem ostrůvek s dvěma citolamy

Jsou tam delfíni a voda je zelená

SLITOVNÁ

Těch dobrot co by za nehet se vešlo

té lhostejnosti nikdy slitovné

Řeka kde byl člun a člověk nese veslo

Kdo se topí – ať v ní utone...

Nenechme padnout posledního štvance

který tento názor nesdílí –

Kdo hledá hvězdy ještě ve studánce

a rád má louku s motýly

MALÍŘI BETLÉMŮ

Hoří to v nich jako podzemní ohně

když malují své chudé Ježíšky

rodiče a patrony

švícka a hastroše

plačky s vlňáky

a řemeslníky

Kluky v beranicích

s promaštěnými kožíšky

Hoří to v nich až z toho teplo

jde po člověku

když kreslí betlémskou ves

seník a stodolu

měsíc a zamrzlou řeku

A děti jaké se potkávají ve snu

zdravé a baculaté

ze staré legendy vzaté

téměř skutečné ve svém neskutečnu

Hoří to v malířích lepenkových Betlémů

postav a lidiček

v té předvánoční hodině

za bílých ledových večerů

s krmítky za okny dřevěných stavení

pod Orlickými horami

Doutná to každým tahem štětce

když paleta je žároviště

plné barevných jisker

To v duze šlehají plamínky

pokreslujíce papírové

krutiny

životem lidu

A náhle je tu vše I prosincová noc

v hlubokých modrých Čeřenech

toho svátečního ticha

kdy je slyšet jak padá sníh

jiskření ve zlatých hřebenech

zimního království

hvězd

Snop záře nad Betlémem

plane v půlnoční krajině mé

Znějí housle z podkroví

v pomlce za refrénem

staré milostné písně

V ní rozvoněl se domov

JAK SE POSLOUCHAJÍ POHÁDKY

Nejdříve se zatopí ve světnici

aby byl hlas mléčný jako slonová kost

A když sesednou se děti a utiší se psi

a nad stolem světlo rozprostře svůj chvost

takže je vidět až do sklenic

které se lesknou v skříni

proklouzne slovo jako skřítkův míč

jejž mají v očích jen nejmenší cherubíni

domácí kočky a loupežníci…

Nejprve se zatopí ve světnici

než se tam bájné bytosti vkradou

(nová planeta vzejde nad zahradou)

Těžkou cínovou lžící

pak nabíráme z kouzelné mísy

krupičnou kaši

sypanou čokoládou

BOTTICELLI SE POTKÁVÁ S GAUGUINEM VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH

Vanou nám větry z Tichomoří

a Benátčanky nosí vodu

ze studní u žulových schodů

v tom kraji jalovce a muchovníku

kde podzim ostré barvy míchá

z lesních porostů a jeskynního ticha

Potkali se Gauguin s Botticellim

v místech kudy nesou hory kříže

kde se rozprostírá azurová níže

s flotilou mračen jako nad Tizzanem

v pahorcích Chianti

S roklinami a vinohrady

s olivami a ovocnými sady

Poznali se podle záře imaginární palety

která je svedla v neznámá plátna tajůplné země

této stále ještě nejpodivnější planety

VĚNOVÁNÍ

Všechny mé písně

tobě připisuji

která jsi se mnou šla

hořící ohnicí

Popelem řezavým

sama a naboso

jak chodí nespavost

setmělou ložnicí

když slábne přes půlnoc

pomalé krve proud

a v tepnách pálí sůl

co zbyla po vášni

Všechny mé písně

tobě připisuji

Jsou srdcem napsané

a čas je dobásní

VÁBENÍ

Vábí mě lidská soudržnost

hluboké city člověka

Závidění a zrady prost

žádnou milost už nečekám

Znám tíhu vlastní rovnováhy

která pomáhá přes propast

Jak oběžnice znám své dráhy

zdevalvované slovo slast

toporným jazykem mluvků

v hantýrce poběhlic

Vábí mě duha dětských knůtků

s půvabem starých pohlednic

nalepovaných v památníku

Ta poezie bez básníků

DVANÁCT VERŠŮ NA PŘÁTELSTVÍ

Všechno je všední Nic tě nevzruší

My o těle a oni o duši

My o duši a oni o těle

Je těžké získávati přátele

Těžší je dát něco ze svého

Leda splín z tohoto bytí těžkého

o němž před námi psali klasičtí básníci

v pracovnách které bývaly zároveň ložnicí

Nic není všední co v nouzi pomáhá člověku

Co smutek přemáhá co dává útěchu

A ve chvíli když jsme nejvíce sami

vloží dlaň do našich dlaní

DÝMKA

Dýmka Možná amulet

Kouřím ji rád…

Tabák šedne Voní sůl a med

Chce se mi spát…

Jak dlouho ještě?

Než dokouřím…

Než obletíme svět

Než sejmu podkovu z vrat

A budu stejně stár

a budu stejně mlád

CO MÁM RÁD

Svou dětskou krajinu s bílými oblaky

když slunce vychází nad domovem

Sloup světla jenž stoupá do kouřů z Ithaky

v zamžených zrcadlech s rodným krovem

To mám rád… Když vanou monzuny

a žula dostává svůj pevný tvar

To mně hned každý vrch každý strom rozumí

v němž slyším znít hudbu minulých jar

Kdy jsme se brodili až po pás ve vodě

a když jsme chytali v potocích raky

Zpívali u ohňů své hymny svobodě

se srdcem na dlani a zdivenými zraky

Mám rád to moře chvil které je za námi

i každý nový den který nás čeká

Oblohy příštích let s hvězdnými střílnami

se vším co dýchá pro člověka

KUKÁTKO

Kdo hledí na svět pouhým kukátkem

ten nezahlédne světlo v rákosí

nespatří jezero s bělostnou labutí

kdo se na svět dívá jenom kukátkem

Kdo hrá si na lásku a nic v něm nehoří

ten nikdy nepozná blaženost skrytou v citu

kdo nikdy nezažil třpyt měsíčního svitu

na lásku si jen hrá a nic v něm nehoří

Kdo sám si nezkusil jak studí cizí zem

domov mu zevšední po prvním milování

A kdo jej neumí až do posledka bránit

žel dosud nepoznal jak studí cizí zem

Kdo žije zbůhdarma a neví často proč

jak by chtěl pochopit lidský hlas v jeho trysku

V přírodě trn a zárodečnou hlízku

neví jak pochopit kdo žil jen zbůhdarma

Kdo k vlastní představě si dotváří svůj vzhled

a pro slzy zná sůl a pro kůrky zná chléb

Kdo mlčí rád a mluví jen když chce

kdo z cizích stromů nežádá si ovoce

o smích se podělí s dětskýma očima…

Ten věřte kukátkem se na svět nedívá!

ZELENÉ BLUES

Louka je zelená sukně

země naší.

Při jarní loutně

stromy raší.

Veselou báseň vítr zasel,

tráva voní.

Jaro s očima gazel

spadlo do ní.

Co jsme už v životě přestáli všecko.

Kolik jsme viděli hrůz.

Po cestách, za městem, na hrobech roste

tráva, mé zelené blues.

SÁZENÍ RŮŽÍ

Krajina nemůže mít hroší kůži

Bývá měkká jako tvarohový koláč

A nemá strach z tání

Má krajina je rozcuchaná

A vydrhnutá deštěm

Poškrábaná rukama z horeček

Křišťálová za mrazu

Stříbrná v jíní

Krajina nemůže mít hroší kůži

A nedá se vydělat ani zpracovat na kožich

I když její hermelín má zvláštní odstín

A slušel by i velice náročným slečnám

Má krajina je plachá a snadno zranitelná

Jako matka s dítětem

Jako pískle v hnízdě

A slavnostně všední

Jako lampiónový průvod

Jako koš brambor

Džbánek s jahodami.

Láhev mléka.

Jako mlha v zoo…

Krajina nemůže mít ani liščí ohon

Je prostomyslná a cizí vlkům

Brání se kamenolomy

Pýchavkou a bodlákem

Krajina v podhůří Orlických hor

se všude dostává pěšky

S měsícem chladla při úprku vod

Při kácení lesa

V polomech s mrtvou zvěří

Ranky potůčků a bystřin jsou její oči

(přes zimu zasklené)

A studně ústa

A trávy vlasy

A příkop vráskou

Větry česaná

Lipovým květem hojená

U studánek vyvolávaná

dívčího jména…

Rosnička

Chudobka

Jíva

Ale krajina může ustýlat oblakům

Být sudičkou na křtech

A nevěstou na svatbách

Stařenou na pohřbech

A křídlovkou z maršů

Utěšitelka

Nikdy mě nenapadlo uvidět ji nahou

Poznat ji prostou přitažlivosti

Sirou a bloudící vesmírem

Krajinu u nás doma

Čupřinatou a groteskní

Ukrývající milence s tajemstvím poštovních holubů

Spletenou z drátů

magických ohňů

a z lýka oběšenců

Uvidět ji jako loďstvo Kolumbovo

Jako vzducholoď

Jako hrobku králů

Vždycky jsem ji našel na ošatce s chlebem

S maminčiným pohledem

S potrhaným slabikářem

Za mlada v železech

v doupatech černých uniforem

Nepoddajnou…

A zase svobodnou Završenou ohňostroji

Se slávou propočtenou na staletí

Podobající se hrdinům z antických bájí

a posádkám kosmických korábů

Takovou zemi potkávám doma u prašných cest

Na louce v kopcích kde se pasou stáda skotu

U rybníků a u řek V záhumení podhorských vsí

Na poutích a v hospodách

Za vyzvánění sklenic

A vesnických hran

Za pohřebných nocí a zlatoperých jiter

Takovou zemi potkávám doma

s podzimním odletem ptáků

Při hloubení jam a sázení růží

Neboť krajina nemůže mít hroší kůži

Nemůže mít ani liščí ohon
Ale může ustýlat mrakům

Být hlasem zemřelých Křikem právě narozených

Slibem zamilovaných

Tichým povzdechnutím

Být rozcestím na pomezí mladosti a stáří

Vodním mlýnem být a nocí na vorech

a stráží na hranici

Kde padá déšť a kde se ještě střílí…

Prostorem být a zase

rosničkou

chudobkou

jívou

DO ZÁVĚTI (PŘÁTELŮM)

Všechno odevzdal jsem

jen ne poezii

Tu výbojku s jasem

který nepřežiji

Peněženku plnou

drobných pokladů

Břeh s poslední vlnou

rajskou zahradu

Kdo zná její cenu

už se nediví

Spatřil nahou ženu

v řekách šedivých

PEKAŘSKÝ VŮZ

Z krajíce bochník nevzejde

chutná málem

Na kůrce zuby zkoušel hlad

v chlebu okoralém

Dnes tomu sotva kdo uvěří

jak cizokrajně voněl

Kmínově

douškou mateří

do pyramidy složený

pod plachtou vozu s koněm

VÁNICE NA HORÁCH

Dům v zasněžené vesnici.

Stráň.

Šero.

Vánice.

Za okny světnice

lampa.

A kamna hřející.

Kočičí oči zdivené

u dětí v chaloupce.

Rampouchy.

Stromy stříbrné.

Hejno vran na louce.

A chumelí a chumelí.

Na pole.

Vrabčí hnízda.

Lépe je v posteli

(staroch si uleví).

Jaká to divoká

a povětrná jízda!

KTERAK ABSOLVOVAT VÝLET MEZI HOROLEZCE A „HOROLEZCE“

Připomínám, že dnes neoslavují vůbec nic Denisy (ale má svátek mátinka Věra) a jedna úctyhodná úžasná Denisa s láskou nebo s nelíčenou zálibou poslouchá dunivost rapu a cestuje na linkách Student Agency, na jejichž stránkách Žlutého časopisu pro září 2012 podrobně líčil Petr Horký svá noční zdolávání Mont Blancu. Plzeň má svoji okrajovou Mont Blanc Bílou Horu, kde vyrůstal se sestrami jednovaječnými dvojčaty Janou a Pavlou, můj kamarád taktéž Petr (Jedlík), co to má už dost dlouho za sebou. Tento Petr z Bílé Hory v počátcích provozoval kulturu rapu a díky společnému hobby jsem s ním rád pokecal, co dál… na střední jsem chodil do třídy 4 roky s jeho ségrami, v triku Public Enemy „The Apokalypse 91“ a oni mi od něj jednou donesly vzkaz na papírku, zvědavej dotaz na cd nebo kazety, dodneška si vybavuju ta jména, 2 Live Crew, Hijack z UK, Digital Underground, Kool Moe Dee, Stetsasonic, EPMD, Hostyle, Intelligent Hoodlum a tak vůbec do rytmu. Až po škole jsem ho začal vídat v Plzni, že měl pořád na kazetách zachované živelné rap rádio s Michaelem V. naladěné na Golemu (z dob, kdy trávil čas v Praze na intru ve střední škole), ty kazety byly v Plzni nedostupné stejně jako samotné nebezpečně se valící tsunami vlny rozbušky a trhaviny rádia Golem a znamenaly tu pro nás naprostej vysokohorskej expres do světa rappingu. Míval také schované ze žvejkaček vychytané hrací karty z Yo! MTV Raps s mnoha tvářemi rapperek a rapperů, tak trošku deluxe do hry na zábavnou hudbu z bedny… a já mu dodával na kazetách stočené LP jako Just-Ice Kool & Deadly, Boogie Down Productions, Run D.M.C., Ice-T a jim podobné. V jeho tráboši jsme objížděli ostatní old school gangsters a nebo vyrazili na pařby. Věčná škoda ztráty jeho duše sportovní disciplíny a velmi pronikavého myšlení… jednou jako mladej a nadějnej B-Boy (= ač oplýval svaly jako partyzán a čilou formou jako odvážlivec) nepřežil těžkou havárii na silnici a to se ke mně doneslo hrozně jindy až o dost později…

V Chamonixu, ve středisku pod Mont Blancem, jsem zahlédl dvě lahve drinku s vyvedeným obrazem jako z graffiti, silák za bílého dne, silák za noci, horal s mečem, to mi dobře pasovalo právě ke vzpomínce na Petra Jedlíka z Bílé Hory. Takže jsem okoštoval jejich průzračnou chuť. Na Bílé Hoře se vařilo od roku 1894 pramenité pivo asi do roku 1923.

Petr Horký (v přezdívaném tvaru může zároveň zaznít jako horský) je režisérem sedmdesáti dokumentárních snímků z osmdesáti zemí světa. Natáčel s velkým bílým žralokem, s tygřími žraloky bez jakékoli bariéry, na vybuchující sopce Merapi. U Malediv objevoval vraky starých korábů, došel na severní pól a na lyžích přešel celé Grónsko.

Autor a spoluautor sedmi knih, dvou bestsellerů, nositel řady filmových ocenění z festivalů a dvojnásobný držitel literární ceny Egona Erwina Kische píše exkluzivně v časopise Žlutý každý měsíc. Jeho disciplína, nadhled, zkušenosti a humorné ladění mi mohou připomenout alespoň místy výstižné vyprávění Petra Jedlíka, RIP (a čest jeho památce).

Docela dlouho jsem přemýšlel, jestli mám v tomto článku opravdu psát o tom, co se mi honí hlavou. Upřímně – někdy jsou to pěkné blbiny a udělám nejlíp, když si je nechám pro sebe, ale někdy mě překvapí, co se dozvím z diskuze, kterou to vyvolá. Ale zaprvé se tato rubrika jmenuje se mnou na cestách (což tímto splním stopro) a také je to doopravdy věc, která mi nejde z hlavy. Takže směle do toho, nadechl jsem se a píšu. Pokud někoho z vás popudím nebo vyvolám jakoukoliv reakci, je to dobře, prosím napište mi ji, moc mě zajímá, co si o tom budete myslet, jaké jsou vaše životní zkušenosti…

Myslím, že už ze mě asi nikdy nebude opravdový horolezec, chlap, co na Prachově a na pískách prožil dětství. Tvor, který se v kolmých stěnách pohybuje přirozeněji než po chodníku a pokud mu hlava netřeští nadmořskou výškou, má pocit promarněného dne. Hory se mi ale moc líbí, rád chodím do kopce, rád se dívám z výšky a navíc mám moc rád zimu a polární kraje – takže logicky už docela dlouho pokukuji například po Mount McKinley (pro ty, co mají raději domorodé názvy Mount Denali), což je v podstatě nejvyšší kopec v blízkosti polárního kruhu. Je to kopec hodně vysoký (udává se 6 194 m n.m.), a pokud by ani toto nestačilo, mohu dodat, že Denali v jazyce indiánů znamená Velká hora a Rusové ji podle údajů na Wikipedii nazývají stejně – Balšaja Gora. Poetickej drahokam v jazyce hudby, Bassomatic, uvádí jako poslední skladbu na albu „Science & Melody“ 1991 básničkou o sladké cherry obalené sněhem a recitovanou dámou jednoduše „Mountain High“… horské zážitky + delikátní chutě zdolávat zážitky. Dvakrát jsem se tam už chystal, ale dvakrát přišly nějaké komplikace silnější než já a cestu jsem musel zrušit. Loni i letos. Třeba to jak má být, třeba se ženu někam, kde bych si vylámal zuby (i když – vždycky jsem se domlouval s kamarády zkušenými horolezci!). Třeba nade mnou můj andělíček strážníček pořád stíhá tu těžkou fušku s dobrým výsledkem pro nás oba, řekl jsem si, když i letos odletěli kamarádi beze mě.

Alespoň trošku si udělám radost, utěšoval jsem se, podívám se na Mont Blanc. Vím, že to není žádná zvláštní horolezecká hřivna a že jsou i v Alpách krásnější výstupy. Ale mě zajímalo, jak vypadá cesta na ten kopec, nad kterým kdekdo povytáhne obočí a jen tak utrousí: „Mont Blanc? Co tam, člověče, vždyť je to choďák…“ Už od začátku mě trošku popouzelo, že jsem snad nikdy nepotkal například potápěče, který by shazoval nějakou potápěčskou destinaci, ani nevím o motorkáři, který by takhle opovrhoval nějakým strojem anebo tratí. Tak co je na té „Bílé hoře“ tak kruciálního?

Dohodnul jsem se s kamarádem Pepou Šimůnkem zvaným Šimon, zkušeným lezcem, osmitisícovkovým veteránem (snad mi za toto označení nedá po tlamě), a on s nadhledem moudrého učitele kývnul, že proč ne, že se tam znovu vydá, tentokrát se mnou. „Nepůjdeme ale tu úplně turistickou cestu, jestli tam mám někudy s tebou jít, pak leda Tres Montes, tam je alespoň na co koukat a taky tam nepotkáš tolik lidí, kteří se pobláznili a bez jakékoli výbavy a zkušeností šlapou na skoro pětitisícový vrchol. Ti jsou nebezpeční nejen sobě, ale taky všem lidem kolem.“ „Super,“ říkal jsem si, „půjdeme zajímavější trasou a taky se podívám, jak to chodí mezi horolezci.“

Na vrchol jako první vystoupali 8. srpna 1786 Jacques Balmat a Michel Paccard. Bylo by to pěkné, dostat se tam ve stejný den – byla by to taková malá připomínka hrdinského, a podle tehdejších místních horalů úplně zbytečného, rekordu. Okolnosti tomu chtěly, že jsme museli cestu o den posunout, ale i devátý srpen mi jako pomyslný pozdrav těm hrdinům z osmnáctého století připadal důstojný.

Konečně je to tu. Pár aklimatizačních dnů za námi, nasedáme do lanovky a jedeme na stanici Aiguille du Midi do výšky 3 842 m n.m. Na špičku Alp nám tedy zbývá necelých tisíc výškových metrů okořeněných tím, že půjdeme ještě přes dvě dílčí hrany – Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit. Z jedné z teras horní stanice lanovky se jde poměrně ostrým hřebínkem, „je to pěkný začátek krásné odyssey,“ říkám si. Sestupujeme do chaty Cosmique, kam se bez maček asi jen tak někdo nedokopá – „tady už tedy budou jenom alpinisti,“ předpokládám atmosféru, jaká je třeba na potápěčských základnách. Ale jsem vedle. V pěkné boudě je celkem plno a když se začíná servírovat večeře, na kterou nám sympatická slečna rozděluje místa, začínají první „brusné okamžiky“: „Tady nebudeš sedět, tady se posadíme my,“ oznamuje mi jeden Švýcar. „Proč ne, přisedněte si, stůl je veliký, vlezeme se sem všichni.“ „Tady budeme sedět my, ty ne,“ odpovídá mi ten překvapivý člověk a proti tomu mi sympatická servírka ukazuje na dvě místa u prvního stolu. Její okouzlující úsměv zcela mění moje myšlenky a pohostinné gesto je jednoznačné. „Prima, dostaneme jídlo jako jedni z prvních, to je fajn,“ těším se, pouštím z hlavy toho blba a jdeme i se Šimonem k vytyčeným místům. Beru stoličku a sedám si, můj zkušený parťák mechanicky požádá jiného chlapíka (s odznakem horského vůdce), aby si dal nohy dolů z jeho místa. „Proč?“ zvedne hlavu ten seladon, který má i ve večerní zahřáté místnosti na hlavě kulicha a sluneční brýle. „Abych si sem sednul.“ „Sedni si jinam“. „Poslechni, kámo, někam si sednout musím, nebudu jíst vestoje. Ale pokud tě to nějak znervózňuje, můžu si najít místo jinde.“ „Nejsem nervózní.“ Dialog s pitomcem se málokdy vyvíjí kupředu a tento talk moji zkušenost jen potvrzuje. Napadá mě něco o tom, že ten zimomřivý vůdce je asi zvyklý pohybovat se světem jen podle sluchu (kdo ví, jestli za těmi brýlemi jsou vidoucí oči? J) a pokud k odezvám okolí přistupuje stejně konstruktivně jako teď, bude zábava sledovat ho cestou nahoru. Na druhém konci stolu nám ale jiní pánové rovnou nabízejí místo a večer už dál plyne bez incidentů a příjemně.

Po jídle se jdu na terasu ještě pokochat tím nádherným výhledem na okolní hory, na Chamonix pod námi a na to, jak rychle plynoucí mraky přebírají náš výhled každou chvíli na jinou výseč té nevýslovné krásy. Kolem deváté jdeme do hajan, v jednu se vstává, není důvod natahovat večer. Spím jako dudek, po čtyřech hodinách vysokohorských snů spolu s ostatními jíme brzkou snídani. Bereme si věci a vyrážíme čirou nocí na cestu. Pod námi světla Chamomix, vepředu, někde ve tmě, cíl a směrem k němu se line světélkující had čelovek těch, co vyrazili dřív. Vyrážíme pravidelným tempem, povídáme si a mám pocit, že není moc příjemnějších variant toho, jak trávit srpnovou noc. Jak se od chaty začíná zvedat první ostřejší svah směrem na Tacul, onen světélkující had se spojuje a vytváří „traffic jam“, rychlost je řízena tím nejpomalejším článkem. Když se vytvoří mezera, předejdeme několik pochodujících, až to ale po chvíli vypadá, že už budeme muset definitivně zpomalit. Za sebou se pomalu kolíbá snad deset chlapíků a hnát se před ně na tomto místě by ohrožovalo všechny kolem. Frekvence střídání našich nohou tedy klesá a alespoň si můžeme dál povídat. Najednou se vedle nás utvoří další mini-had, ve kterém se asi pět kluků vydává nad ostatní. Proč ne, jen si budu dávat pozor, aby mě nikdo z vás, chlapci, nesmetl, pokud by snad ztratil rovnováhu. Je to tady strmina, takže snad víte, co umíte. Když jsou na naší úrovni, ten první suše vrazí do Šimona loktem a snaží se vecpat mezi něj a skupinku, která nás brzdí. „Zbláznil ses?“ zvedá můj parťák hlas a chvilku si myslím, že se nakonec tady, ve třech a půl tisíci metrech, popereme. „No to je dobrý, tam v cíli se něco boduje? Čekají tam holky sexy nalíčené v bazénu na první pány hor?“ neubráním se své ironii a když ten vykuk vepředu vidí, že Pepa má na bundě taky odznak mezinárodní asociace horských vůdců, zklidňuje se, zamumlá omluvu a stoupá dál podél našeho štrúdlu. „Co blbne, vždyť ti kluci se za chvilku unaví a zase bude prostor, jak je předejít, ne?“ Nedává mi to a s vykulenýma očima sleduji, jak se ti závodníci začínají usilovně zapojovat do řady kluků navázaných k sobě, až škobrtají o jejich lano. To vypadá celkem nebezpečně a všichni kolem se chytáme pevněji, protože z tohoto lanového uzlu může brzy někdo vypadnout. Nerad bych za jeho pitomost platil vlastním zdravím. Nakonec se to všechno obejde jen s několika ostřejšími námitkami a já si vybavuji, co si o sobě asi myslí „závodníci“ na české D1. Něco podobného se asi odehrává v prázdné makovici těch blbů, co na českých dálnicích ohrožují ostatní účastníky provozu. V duchu vidím vykulenou tvář jednoho z nich, jak si ji pamatuji z televizních novin, když se ke svému neskonalému překvapení dozvěděl, že byl soudem shledán vinným. „Jo, kluci, obávám se, že žádný alpský svah si na podmínečné tresty nehraje. Tady to chytneme rovnou a natvrdo. Bacha na testosteron, dokáže být sviňa.“ Za pár minut už je štrúdl zase roztrhaný, místa kolem stopy je víc, a tak opět nasazujeme naše tempo a jdeme si dál, nerušeni zmatkem okolo. „Moudří kráčejí vyrovnaným krokem a blázni kolem nich tančí dobové tance!“ cituji Franze Kafku a začínám poprvé doopravdy přemýšlet o tom, jestli máme během naší cesty smůlu na nečekaně vysokou koncentraci magorů, anebo jestli to tak na horách dnes doopravdy chodí. Vždycky jsem si myslel, že hory jsou hlavně o míru v sobě, ale to je třeba jen romantická iluze?

Od dalších úvah mě odtrhává prostá realita. Došli jsme asi k sedmdesátimetrovému prudkému úseku, který se leze s lanem. Terén je celkem snadný, led pevně drží a fixní lana pomáhají k jistotě, ale jenom ta fronta, moment, co fronta, nečekaná zácpa, kdyby tu nebyla tak velká! Shora se sype ledová tříšť, jak se mačky vytrhávají z ledu a občas kolem prosviští slušná kra. Když se jedna roztříští o mou přilbu, zamýšlím se nad životností těch „pěšáků“, co jdou jen v čepičce. Při invazi v Normandii to prý bylo jen několik minut. „Rychle pryč,“ hřmí Šimon, „dokud padají kousky ledu, je to celkem jedno, ale tady by taky brzo mohl prosvištět nějaký člověk a mně se dneska zrovna nechce nikoho zachraňovat.“ Podobné myšlenky měl i ten Švýcar, který včera tak bezpečně věděl, kdo bude sedět u našeho stolu, protože s lanem rychle vylezl nahoru, aby své kolegy mohl zajistit. Ale nějak si neuvědomil, že druhý konec lana se mu sesunul do trhliny pod námi a když nikoho nenapadlo se o něj starat, je už teď zaháknuté o deset metrů níž. Jak se začíná rozednívat, vidím, jak shora smutně pomrkávají jeho očka, ze kterých vymizela jiskra včerejší neochvějné jistoty. Pořád se mu nechce lézt to celé zpátky a z jeho kolegů se k akci nikdo nemá. „Počkej, já tam slezu,“ zakroutí hlavou můj kolega a už leze dolů. Lano vymotá a jako kocour levhart sněžný se vrací ke mně. „Půjdeme úplně zprava, tam teď ještě nikdo není, na fixy se vykašleme, pokud tam bude tlačenice, já to vylezu a budu tě jistit.“ Vím o sobě moc dobře, že jsem horolezecké embryo, a tak poslušně přikyvuji a plním svůj úkol podle zadání. Na polárních výpravách i při potápění platí, že pokud něco neumím, to nejlepší, co mohu udělat, je, že se nebudu cpát s přehnanou aktivitou kupředu, ale poslechnu, co mi radí zkušenější. Sledováním akce jejich prstů se naučím nejvíc.

Stačilo snad dvacet minut a jsme nahoře nad stěnou. Balíme lano a šlapeme dál, druhá hora Mont Maudit oddělila další třetinu, kterou jsme zdolali, a před námi je už „jen“ poslední „sjezdovka“, kterou si musíme vyšlápnout až na poslední vrchol. Je dlouhá. Fakt je delší, než jsem si dole myslel. Jakkoli se od začátku šlapalo krásně, teď mi mechanické stoupání žádnou velkou radost nepřináší. Možná jsem si měl dopřát ještě jeden aklimatizační den navíc. Ale konečně jsme už překonali předposlední úvrať a pár výškových metrů nad námi je vypouklá hrana vrcholového hřebene. Ještě pár kroků a vstupujeme na špičku Evropské unie. To je příhodné, napadá mě, prostředí krásné, cíle oduševnělé, ale trapná partička blbů dokáže pokazit cokoli. Nevím, jestli by s tímto mým aforismem souhlasili v Evropském parlamentu anebo alespoň tady cestou nahoru, ale spíš se sebekriticky přikláním k tomu, že bezmála pět tisíc výškových metrů mi ubralo na zábavnosti. Podáváme si s mým kamarádem ruce, na žádné objímání to není, nebudeme si tady přece hrát na naplnění velké expedice. Ale místo je to nádherné. Počasí je k nám velkorysé a teď, v osm patnáct, po šesti hodinách cesty, jsme na vršku skoro sami. To v alpských podmínkách znamená, že je nás tu na celkém rozlehlém plácku snad deset. Každý má dost místa sám pro sebe. Jeden si zapálil cigáro, jiný čůrá. Rychle zaplaším vznosné myšlenky o tom, že by to mohlo být chápáno jako zneuctění krásné hory. Co já o tom mohu vědět? Romantické kecy o přátelství, hrdosti, skutečných hodnotách a pevném srdci patří zjevně do hospody, ale ne do ranního větru. Bolí mě hlava, asi to fakt chtělo ještě jeden přípravný den, a tak po půlhodince natáčení začínáme sestup. Každý metr dolů mi dělá líp.

Výstup na Mont Blanc, to je krásný zážitek, stejně jako krásný nenarušený pocit, vystoupat na jakoukoli horu, kterou si z nějakého důvodu oblíbíme, kterou máme rádi a kterou chceme poznat. Tak mi to připadá a tak to vnímám já. Ale překvapilo mě, že se na špičky kopců vydávají i lidé (dokonce profesionálové), kteří si evidentně potřebují něco dokázat a pro které je hora sama o sobě a bezpečí lidí kolem úplně nepodstatné. To je něco, co jsem ve svých oborech, kde jsem doma, jako je potápění, motorky a koneckonců i filmařina, ještě nezažil. V „mém“ světě lidé nějak automaticky akceptují, že každý to má rád po svém, každý umí něco líp a něco hůř. Dělej to nejlíp, jak umíš, a budeme spokojení všichni! Hory jsou krásné, ale pokud bych se měl při každé cestě potkávat s takovou „elitou“, asi zůstanu v nižších nadmořských výškách. Jaké zkušenosti máte vy? Je někdo z vás horolezec? Měl jsem jenom podivnou smůlu na patologicky exotické okolo-chodce, anebo je to tak běžné? Dejte mi vědět, jsem na fcb, Petr Horký Piranhafilm.“

Dočkalo se povídání Petra Horkého být středem vašeho zájmu? Jako ta cherry obalená sněhem ráno v osm patnáct? V každém případě Bassomatic na Science & Melody poskytnul turisticky pobízející potěšení not a adekvátní využití nástrojů, se kterým na úplném začátku 2. ledna 1996 William Orbit o půlnoci pozvedl úroveň rádiové show na KCRW v Los Angeles v sobotu, a její rádio instrumentální podoba se dočkala vydání i na CD jako hudba k filmu Harald pod titulkem William Orbit, Holiday Man, nebo Bassomatic, Holiday Man.

Když orel hodlá oslovovat i oslavovat orlici Akta O s divokou orlicí

mezi nebem a zemí vzniká představení proudů proudící

když orlík miluje jako 2 live crew bez zábran orlíkovou

proudy vášně nezastaví cenzura ani ostražitou sovou

příroda je moudrá matka a sova sečtělá knihomolka

vyberte si jestli fandí orlí akrobacii nezbedná takzvaně chytrá holka?

funky s cherry povalenou ve sněhu a stoupání vpřed jako Švýcarská linka

lokomotiva se vyškrábe s vagóny na povrch, kam neuspěje rovinka

funky posiluje spoje jako s cherry ve sněhu nadívaná müsli tyčinka

trénink s orlí lehkostí dvě ruce hladí její šarm zůstane ukázková slečinka?

ADOLF BORN A WOODY ALLEN

Oproti všem pesimistům, kteří prohlašují, že nejsou lidi, já tvrdím opak: lidi jsou. Stačí nastoupit do tramvaje v určitou hodinu a máte dokonce dojem, že lidí je příliš moc. Sám jsem to zažil ve dnech Spartakiády v Praze. Nejen v tramvaji, ale i v autobuse nebo v metru – kamkoli jsem sáhl: dorostenka.

Nedá se nic dělat: lidi jsou. A je nutno s nimi počítat. Žijou, výskají a vyjou, chodí po ulicích, kupují si boty, naslouchají hudbě, bruslí, vysvětlují svoje přestupky nebo za ně zacálují tučné sumy, pojídají brynzové halušky, hlasují pro něco nebo naopak něco znetvořují, prostě: jsou. A každý z nich si vytváří okruhy. Okruh svých přátel, zájmů, vkusu nebo nevkusu, každý z nich si vytváří svůj svět. Má svoje hudebníky, své herce, své malíře, své doktorky. To všechno si vybírá buď hlavou nebo srdcem. To, co si vybral hlavou, dovede vysvětlit, případně omluvit nebo odvolat. To, co si vybral srdcem, vysvětlit nezvládá, omluvit ani odvolat nechce. A taky nemůže.

Tyto jeho lásky se mění. To, co miloval ve svých patnácti letech, později opouští. A třeba se k tomu ještě později ještě jednou vrátí. A tak v nás rostou staré lásky, které nerezavějí, a mizí z nás lásky zrezivělé.

V poslední době – a řekli bychom v době dost pozdní – jsem se zamiloval. Klid – myslím literárně. Objevil jsem pro sebe autora, který vyhovuje mému rozumu a potěší moje srdce. Jmenuje se Woody Allen. Žije v New Yorku a 1. prosince 1985 oslavil své jubileum, kdy mu bylo pade. Natočil jedenáct autorských filmů, většinou jako autor scénáře, režisér a herec, hrály se jeho tři hry na Broadwayi a napsal tři sbírky povídek. To neříkám proto, abych vás poučoval, to říkám proto, abych vám dokázal, že jsem si nezvolil nějakého tupce. Mám ho prostě v oblibě – i když je mi něčím též protivný. Ano, je mi protivný jako každý, kdo je mladší a výrazně nadanější než já sám. A nejen – bohužel – jednomu Horňasovi je u nás takto protivný: kompetentní distributoři socialistických kulturních statků se Woodyho Allena, majitele sedmi Oscarů (plus šestnácti nominací), zdá se, u nás přímo štítí. Navzdory třem sbírkám povídek a třem hrám na Broadwayi jeho jméno nepochopitelně absentuje ve Slovníku spisovatelů USA (1979) a ne z jedenácti, nýbrž dnes už z pětadvaceti snímků s Woody Allenem tu byl za posledních dvacet let promítán tuším jediný (Na černé listině; do korektur tohoto rukopisu to stihla ještě Purpurová růže z Káhiry a Hana a její sestry). Zřejmě je u kohosi (abych použil populárního termínu alibistických mluvků) tento pilný humorista stále ještě shledáván nepochopeným, lehkým.

Což se ve značné míře týká i Adolfa Borna.

Americký autor, jehož výbor vyšel nyní v českém a překvapivě v málo nepřesném překladu, má povídku, která se jmenuje Zamyšlení nad parapsychickými jevy. Začíná již dvěma krásnými větami. Cituji: „Nemůže být pochyb o tom, že neviditelný svět existuje. Problém je, jak daleko to je ze středu města a do kdy tam mají otevřeno.“ Konec citátu.

Přečetl jsem už tisíc vět, které se týkaly nebo chtěly týkat umění, ale právě tyto dvě věty, které se umění týkat nechtějí, mi o něm napověděly mnohem víc. Ano, pane Allene, neviditelný svět existuje a jsem rád, že o tom nepochybujeme. To, co najdeme na obraze, co si přečteme v knize, to, co zaslechneme v hudbě, neexistovalo před tím, než obraz byl namalován, kniha dopsaná, skladba zkomponovaná. Nevěděli jsme o tom, neznali jsme to, neviděli to a neslyšeli. Pak přišel někdo a udělal to i pro nás viditelným, jsoucím, slyšitelným a poznatelným.

Tady se podstatně liší poznávání umělecké od vědeckého. Krásně to vyslovil Jan Werich: kdyby Newton nebyl zasažen padajícím jablkem a nevyvodil z toho zákon gravitace, ten zákon by tu stejně byl a jablka by dál padala k zemi, která byla, je a bude přitažlivá. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, Hamlet by tu nebyl. Vědec objevuje dávno jsoucí a uzavírá to do pravidel a zákonů. Umělec bere nejsoucí a dostává to jeho tvar.

Mluvil jsem zatím o různých lidech a málo jen o Adolfu Bornovi. A přece mluvím pořád o něm. Na těch dvou citovaných větách Woody Allena se mi líbí ještě jedno: ptá se, jak daleko je neviditelný svět od středu města, a předpokládá tedy, že je dosažitelný. Klade ho někam mezi drogérie, čistírny a bijásky. Ptá se, do kdy mají otevřeno, a to je výraz jediné obavy, že by to nemusel stíhat. Odtud pak vede přímá cesta k jeho další metafyzické otázce, zda je možné po smrti jít se ještě vysprchovat.

A právě toto všechno souvisí s dílem Adolfa Borna, který počítá s neviditelným světem, tedy neviditelný pro nás, a který nás do něj zve. Ze středu města to není dálka, a do kdy je tam otevřeno, je napsáno na plakátech – pokud jde o výstavu. Pokud jde o jeho celkové dílo, je blízko kterémukoli středu středu kteréhokoli města a neexistuje tu žádná rozumná zavíračka. Můžeme tu prodlívat bez obav, že zazní zvonec nebo gong, že začnou zhasínat světla a dávat obráceně židle na stoly. Můžeme tady pobývat happy a žasnout, pokud jsme ještě úžasu schopni.

S fantazií Williama Shakespeara, Hieronyma Bosch a Frederica Felliniho vytváří Adolf Born pro nás tento svůj svět a zabydluje ho svými bytostmi, oživuje svými ději. Nemůžeme pochybovat o jsoucnosti jeho končin a jeho tvorečků, i když nám je náš svět nenabízí. Je tedy realistou, pokud věříme na toto dělení, ale je realistou, který nás utěšuje: Ano, je možné se jít po smrti ještě vysprchovat.

Mluvil jsem tedy o realismu a abstrakci a mohl jsem tak probudit dvojí podezření: za prvé, že chci teoretizovat, a za druhé, že kladu realitu nad abstrakci. Upřímně řečeno: nevěřím v abstraktní malování. Jakápak abstrakce. To, co je namalováno, je reálné a ten nejabstraktnější obraz se stává velice reálným ve chvíli, kdy skoba povolí a on nám padá na hlavu.

Adolfa Borna tedy nazývám realistou – i když by se mohl vyskytnout puntičkář, který by prohlásil, že není možné, aby z cylindru pánova vyrůstal strom a ve výstřihu dámy byl ukryt (v předčasném ranním stádiu snad pratvor se jmenovkou Usáma bin Ládin) muž s kulometem. Takových zdánlivých nemožností by tu našel stovky, ale já bych se ho dotázal: A jak víte, že to není možné? A odkud a jak právě Adolf Born ví, že to možné je? Kdyby to jen věděl, bylo by to málo. On to umí. A to je víc, to je podstatné.

Když – třeba jen na chvíli – připustíme známý biblický výklad stvoření světa, můžeme si představit okamžik, kdy tvůrce uvedl na svět svého Adama, a můžeme slyšet přímo kritické hlasy, které tvůrce podezírají, že takováhle bytost neexistuje. Neexistovala. Neexistovala v té skutečnosti, která před tím byla. V tom je právě síla tvůrčího aktu, že existující skutečnost rozšiřuje, nabaluje, obohacuje a prohlubuje. Jako bych slyšel kritiky oné doby, kteří říkali: tak tohle, Mistře, se vám nepovedlo. To neříkají kritici (v žádné době), toto melou spíše ti narušení jedinci, úředníci a podučitelé. Kritika je tvorbou (pokud je to skutečná kritika), nikoli nějakým mustrováním a glajchšaltováním. Je zmnožením hodnot, nikoli jejich popíráním a likvidací.

Neříkali bychom to, kdybychom pochybovali o vašem talentu vůbec. Ale podívejte se sám, jak krásně se vám vydařil tygr, žirafa, rak a ptakopysk. I ta kráva – barevně i tvarově zajímavá, ale tahle růžová, bledá, fádní bytost, na které už na první pohled něco přebývá… ne, tudy cesta nevede. A mezi sebou si šeptali, že Mistr už stárne a senilní. A když pak vytvořil Evu, byla tu stejná skepse, i když tady – na rozdíl od Adama – sice leccos zas chybělo, ale jiné přebývalo – aspoň na první pohled. Leč nevěřme prvním pohledům. Narazí na povrch a u něj zůstanou. Nestačí podívat se, je nutno dívat se. A já tvrdím neustále, nestačí dívat se, je nutno to vidět. Tím se stáváme vlastně spoluautory, jdeme hotovým dílem jako procesem, jako dějem, jako děním. Tak si vždycky znovu připadám před obrazy Adolfa Borna. Nejsem tu divákem, jsem čtenářem nebo posluchačem. Není to umění plochy, ale prostoru i času. Mohu se k nim vracet a vracet se k nim prostě dokonce musím.

Pokud jsem tady porovnával onoho tvůrce prvotního s tvůrcem tohoto díla, byla to jen metafora a upřímně doufám, že věřím spíš v Adolfa Borna než v toho prvého. Jednak tu Adolf skutečně stojí, kdežto toho druhého mohu jen tušit, a pak: ten první má, věříme-li výtvarníkům, delší vous, ale Adolf Born má hezčí knír. A pak – má humor. A tím se stal autorem mé hlavy i mého srdce. Hlasuji pro něj hlasy svého rozumu i svého citu a vracím se tím opět k Woody Allenovi, který popisuje případ, kdy jistý muž zmizel s hlasitým mlasknutím ve chvíli, kdy se koupal, a objevil se náhle v houslové sekci Vídeňské filharmonie, kde zůstal sedmadvacet let. Pak opět zmizel při JUPITERSKÉ SYMFONII Mozartově a objevil se v posteli vedle vnadné milenky pro (bez účasti) Winstona Churchilla.

Čtu to a mám pocit, že cosi takového mi vypravuje Adolf Born. A tak se mi rozšiřuje okruh mých milovaných autorů, kteří opět rozšiřují akční rádius mých smyslů, mého citu, mé fantazie. Vracím se k Woodymu Allenovi i Jamesu Thurberovi, vracím se k Bornovým listům a říkám: jestli kdysi myslitelé jistého okruhu vedli spory o tom, zda tento svět je nejlepším ze všech možných světů, řekl bych jim: Je. Ale nikoli takový, jaký je, ale takový, jak jej stále znovu utváří laskavá a láskyplná fantazie tvůrců, je krásný tím, o co je jimi rozšiřován a prohlubován, tím, co nám oni nabídnou a co přinášejí.

A tady opět se liší poznání i tvoření umělecké od vědeckého. Tvoření umělecké není ani ochotno ani schopno vytvořit něco, co by náš svět mohlo vážně ohrozit. Tady bych nebyl až takový optimista. Připouštím, Richard Wagner či Friedrich Nietzsche byli zneužiti těmi, co šli ničit svět s jejich jmény ve štítě. Ale co takový Hans Johst či Gottfried Benn, co německá expresionistická dramatika zhruba prvé třetiny 20. století, velebící nadčlověčenství a násilí? A co nacionálně–šovinistické umění všech věků, dob a národů? – Zdá se ovšem, že problém je mnohem zapeklitější – spíše na knihu než na obyčejnou glosu. A proto vstupme do těchto obrazů snů jako do ráje, ze kterého nemůžeme být prostě vyhnání.

(leden 1986, Miroslav Horníček)

MIROSLAV HORNÍČEK: MÁ PRVNÍ KNÍŽKA

Někdy hraju divadlo a někdy píšu. Divadlo hraju obyčejně večer po setmění. Pochybuji, že by lidé přišli hned po snídani do hlediště. I když jsem zažil taková představení, určená dětem, ale na to nerad vzpomínám.

Lidé se mě na besedách ptávají – na to hraní i na to psaní. A taky na to, jak obojí stihnu v termínu. Vysvětluji jim obyčejně, že dělám každé zvlášť, že například při pobývání na jevišti nikdy nepíšu, a naopak: když píšu, na nic si nehraju.

Taky se ptávají, jak to u mne začalo a jaké byly první příznaky – asi tak, jako by obojí bylo něčím jako spalničky nebo zánět slepého střeva. Říkávám tedy pravdu pravdoucí: začal jsem, říkávám, dříve psát než hrát. Ale není to tak docela přesné. Příznaky herectví jsem poznal stejně brzy jako chuť něco napsat, ale obojí jsem držel v tajnosti. Hrál jsem jenom tehdy, kdy jsem si byl jist, že živý člověk není na doslech. Dodnes pod toutéž podmínkou zpívám.

Hrál? Nu – byly to takové pokusy omyly. Na jedné straně smyšlené výjevy, takové kratičké improvizace, dnes by se možná řeklo – etuda, a na druhé straně to byly projevy tak závažné jako proslov Marka Antonia nad mrtvým Cæsarem od Williama Shakespeara. Nechtěl raději zmínit spíše Marcuse Aureliuse? Určitě ne Music for the people od Markyho Marka (1991).

Jestli jsem v té době sahal tak směle i po klasickém divadelním díle, jakým je bezesporu Cæsar, v oblasti literatury jsem se pohyboval v suterénu jak Bow Wave. Moje teta vlastnila snad celou červenou sprosťárnama opatřenou knihovnu a já ji snad taky celou přečetl jedním dechem. Nebo – nevím už kdo to napsal – Irču a Lexu. Pokud jde o literaturu humoristickou, měl jsem rád román jakéhosi Jaroslava Kučery Jarka a Věra, což byl příběh dvou sourozenců, po kterém teď marně pátrám. Moje vlastní pokusy, jak si teď vybavuji, začaly vlastně mnohem dříve a nedály se pod vlivem výše jmenovaných děl, ale pod vlivem Karafiátových Broučků ilustrovaných jedinečně Ondřejem Sekorou.

Snažil jsem se popisovat minisvět v trávě, v mechu a pod jehličím, rozepsal jsem cosi, co bylo v mých představách rozprsknuto nejen na části puzzle, či na kapesníčkově zohejbané uzle, ale dokonce na „veledíly“, což byl terminus technicus mnou vymyšlený, ale neuskutečněný, takže ani nepatentovaný.

První, dalo by se říci, už literární pokus jsem podnikl později. Čítal jsem tehdy, jak říkám, ony suterénní spisy a taky v jiných oblastech jsem kultuře nejen odolával, ale vzdoroval. Myslím, že jsme byli dva, kdo v oné době prohlásili to pověstné: „Slyším-li slovo kultura, sahám po revolveru ráže 33.“

Ten první, na rozdíl ode mne, revolver měl.

Já měl jen svůj klukovský truc a naivní výsměch. Ale jsou chvíle, kdy můžeme být posunuti nečekaným zásahem zvenčí jinam a vpřed. Omylem jsem si v plzeňské knihovně napsal jiné číslo a byla mi zapůjčena kniha, jejíhož autora jsem neznal. Četl jsem, kniha mi podemílala smysly i rozum, byl jsem vtažen vírem jejího výraziva a žasl nad faktem, že tu kdosi na dvou stech sedmdesáti stranách popisuje jediný den svého dětství. Byl to Vítězslav Nezval – Dolce far niente.

Dneska zní nepěkně, když říkám, že autora jsem neznal, ale nezapomínejme, že to byl rok 1935 a Vítězslav Nezval nebyl autorem žádného svazku mé oblíbené zahanbující knihovny.

Knihu jsem dočítal v dubnovém odpoledni na Lochotíně, což je park nad Plzní. Dočet jsem a běžel ty dva kilometry domů poklusem. Tam jsem sedl a doslova v transu jsem napsal cosi jako krátkou lyrickou prózu – Útržek jara. A poslal to do Studentského časopisu, jehož hlavním redaktorem byl tehdy o málo starší chlapec než já – Josef Kœnigsmark. Můj příspěvek nemohl doufat v uveřejnění. Nedoufal jsem ani já. Ale odpověď, kterou mi poslal – na jaře 1935 – mám dosud schovanou. Především mi radil, abych psal dál. A poradil mi, koho číst. A hle: já jsem se pod vlivem jeho laskavých slov otočil a vykročil do světa. A začal poznávat: Seiferta, Halase, Holana, nadále Nezvala a další.

A psal jsem dál. Především jsem rozvíjel kompozice z českého jazyka, hýřil tady přebujelým výrazivem chuligána a rozvíjel metafory, nad nimiž můj profesor češtiny Schwing žasl.

Nejen žasl, taky klasifikoval.

Když přinášel opravené kompozice, komentoval každou z nich několika větami.

Nad mými říkal vždycky totéž: „Horníček bude spisovatelem a bude mít tři tajemníky na gramatiku. Je to opět nedostatečné.“

Tentýž profesor vyslechl s výrazem tibetského lámy (vypadal tak) i moje kvintánské prohlášení, že Bezruč není básník. Bez mrknutí se mne zeptal proč a já mu vysvětlil – zcela v souhlase s tehdejšími požadavky Henriho Bremonda a jiných, že poezie má být čistá, jak zásoby svršků ve skříni, a na jeho dotaz, kdo tedy u mne je básníkem, jsem z našich jmenoval pouze Nezvala a z dalších pak André Bretona a Paula Éluarda.

Neřekl mi ani slovo.

A jako téma maturitní písemky jsem dostal – srovnání Nezvala s Bezručem. Asi po dvaceti letech jsem svého bývalého profesora zahlédl v plzeňské kavárně, kde četl (opět s výrazem tibetského lámy) noviny, a oslovil jsem ho: „Pane profesore, já se jmenuju Horníček a maturoval jsem u vás z češtiny.“ Zvedl hlavu a povídá: „Dostal jste srovnání Bezruče s Nezvalem.“

Nu – kdeže pradávné sněhy jsou a kdeže jsou mé surrealistické horečky pro jednoho studentského rampoucha! O tři roky později jsem stál ve zbraslavském bytě Vladislava Vančury se svými pokusy už v novinách publikovanými a na jeho předběžnou otázku, jestli je v literatuře nějaký směr, který uznávám, jsem řekl: Ano. Realismus šmrncnutý socialismem.“

Bylo to o tři roky později, ale stejně nezralé jako ono inu jalové snažení předtím. Když na to všechno někdy vzpomínám při besedě se studenty, říkávám, že mládí má být zdravá rovnováha mezi drzostí a pokorou. Mladý muž má právo odmítat, když vedle toho pro něco horuje. Může se mýlit – v jednom i druhém. Neměl by všechno přejímat, anebo všechno zamítat.

Když mi vyšla – v roce 1965 – v nakladatelství Čs. spisovatel má první knížka, Dobře utajené housle, nesl jsem ji jako dárek Františku Hrubínovi, který bydlel hned za rohem.

A povídám mu: „Tak vidíte, teď mi vychází knížka a já v tercii propadl z češtiny.“

„Co to říkáte? Vy že jste v tercii propadl z češtiny?“

„Ano. V pololetí.“

„Já…“ povídá mi, „v septimě.“

A našel mi své tehdejší vysvědčení. V těchto dnech je hlášena moje jedenáctá knížka: Klaunovy rozpravy a odevzdávám 370 stran svého psaní o divadle, což by měla být kniha dvanáctá tuctová a Čs. spisovatel urguje další text, který už měl být dávno odevzdán. Píšu a hraju. V sezóně 1986–1987 jsem měl tři premiéry svých her. Obojí má své výhody i nevýhody. Hrát člověk musí od půl osmé, protože lidé přišli rozptýlit svoje nastřádané chmury. Psát může kdykoli, kromě, jak říkávám, těch dvou hodin na jevišti. Lidé se mě taky ptávají: považujete se za herce – nebo za spisovatele? V občanském průkaze, odpovídám, mám psáno: herec.

Ale jinak je to: jak kdy a jak pro koho.

Prozaik, dramatik, režisér a obyčejný herec; pro jeho knihy je charakteristické jemně humorné glosování reality, smysl pro vidění neobvyklých skutečností a kultivovaný výraz doby.

Narodil se 10. listopadu 1918 v Plzni, to už máme další štír, kde vystudoval na reálce (1937) a pracoval jako úředník, zatímco po večerech brázdil ochotnická divadla se svou revuí. Roku 1941 nastoupil v Městském divadle v Plzni, po osvobození se jim už na to vybod a přešel do Prahy, kde v roce 1949 získal angažmá v Národním divadle. V letech 1955–1961 hrál po boku Jana Wericha v divadle ABC, mimoto vystupoval a režíroval v řadě pražských i mimopražských divadel. Roku 1967 uváděl představení Kinoautomatu v čs. expozici na světové výstavě Expo 67 v Montrealu. Má na kontě mnoho filmových a televizních rolí. Zasloužilý umělec.

Přestože kratší texty psal a publikoval Horníček již od studentských let, svou samostatnou prvotinu vydal teprve roku 1966 – Dobře utajené housle, soubor fejetonů a causerií zejména z manželského života (později zdramatizováno). Koncem 60. let měl Horníček vlastní televizní pořad Hovory H, ve kterém se vyjadřoval k aktuálním nešvarům a odpovídal na dotazy diváků; atmosféru tohoto pořadu zachycuje výbor Hovory (1970). Knihou nezařaditelnou do ustálených žánrových škatulek je Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních (1975), vyznání obdivu městu, kam Horníček často chtěně přijížděl, spojené s úvahami o divadle, literatuře, o uměleckých osobnostech, které zde pobývaly. Neobvyklá je i knížka Dobrý den, socho (1977), volně komponovaná rozprava o kráse pražských soch (nezapomeňte na tu jedinou: Benedikta Rœzla tam na Karláku u Faustova domu), z nichž většina, umístěna vysoko nad hlavami chodců, uniká jejich zrakům krátkozrakým. Autor knihu doprovodil vlastními fotografiemi. Převyprávění slavných příběhů lásky muže a ženy, převzatých z mytologie a historie, obsahuje soubor Jablko je vinno (1979). Na seriál úvah a causerií Chvála pohybu, který vycházel původně na stránkách Mladého světa, autor navázal roku 1979 stejnojmennou knihou, v níž je pohyb metaforou nejrůznějších aktivit a forem lidské činnosti.

Velkou část tvorby Miroslava Horníčka zaujímají cestopisy. Z pobytu v Kanadě na světové výstavě čerpají Javorové listy (1968); Listy z Provence (1971) jsou napůl vzpomínkovým cestopisem, napůl fiktivní rozmluvou s Horníčkovými oblíbenými autory a literárními postavami, spjatými s provensálskými reáliemi. Že jde o lásku ke krajině skutečně neměnnou, dokázal Horníček v knize Jak hledat slunce (1980), rovněž o tématice Provence a z Provence dovezené. Metodu koláže, vzpomínek, fiktivních dialogů a úryvků z děl vztahujících se k určitému místu využil autor ještě v Pohlednici z Benátek (1981).

Z poslední tvorby měla čtenářský ohlas kniha rozhovorů Miroslava Horníčka s hudebním skladatelem Iljou Hurníkem a sochařem Vladimírem Preclíkem, nazvaná Trojhlas (1986).

Horníček je autorem řady divadelních her a estrádních výstupů. Mezi jeho nejúspěšnější tituly se řadí Tvrďák (1962), Dobře utajené housle (1968), Kantor Barnabáš a žáci darebáci (1971), Malá noční inventura (1976) a další.

DOPIS MIROSLAVA HORNÍČKA

Milý Aleši, vážený pane doktore!

Už zase se do něčeho pouštíte? Bravo! Píšete, že výhled oknem Vám zaclání bíle rozkvetlá třešeň. Osobně neznám lepší a krásnější zábranu ve výhledu kamkoli. Kéž by před námi vždycky byla taková rozkvetlá třešeň!

Před mým oknem je třešeň už odkvetlá a dělají se na ní malé zelené kuličky budoucích plodů. A protože jsem – na rozdíl od morfinistů a kokainistů   t ř e š n i s t a ,  těším se na jejich dozrávání.

Co Vám mám říci k otevření Vašeho magazínu? Budu rád, když budu mít možnost nejen něco pronést, ale něco fakt říkat. První příspěvek už na Vás chystáme. To není plurál majestátní, ale plurál za dva. Seděli jsme u nás – a točili televizní pořad – s Rudolfem Křesťanem, což je neslušně dlouhý a chytrý člověk. Říkal mi, že se mu líbilo představení mé hry Můj strýček kauboj – a nejen proto, že dostal mírné pohoštění – a já mu ukázal materiál k této hře. Rodinné snímky tohoto mého strýce, který byl opravdu kaubojem v Texasu – i když jsem děj přesunul z doby před první světovou válkou před válku druhou.

A tu jsme pojali nápad – napsat o této hře rozhovor s použitím dokumentace, včetně jeho dvou dopisů, jejichž rukopis je stejně pošpatnělý jako jejich čeština a napsat tak třeba i humorný výklad o rozdíle mezi Dichtung und Wahrheit i o cestičkách, jimiž se nápad dere na povrch scény a jejích světel.

Já vím, řeknete si – on místo úvodu mi píše o sobě. Ale já se vždycky snažím psát tak, aby to nebylo jen osobní, ale i obecné. A Jiří Voskovec, kterému jsem poslal svou knihu Vyznání Mariánským Lázním, mi napsal: „Podařilo se Vám spojit osobní s obecným, o což se zatím marně snažím ve svých Pamětech.“

Věta, na kterou jsem, promiňte, hrdý, zvláště, když někteří lidé právě v těch lázních mi řekli, že pro ně byla kniha zklamáním. Nu – byla subjektivní a i tam, kde jsem v ní otiskl své povídky, byly to povídky těmi místy (i nadmíru) inspirované a tam psané.

Byla to, opakuji, kniha  o   n i c h !   Ale Vy jste chtěl něco zábavného, že ano?

Vítám myšlenku, že by tu byl divadelní magazín, který by  p o b a v i l.  Herce i diváky. Vedle mračnopozorných pohledů na svět dramatu – i komedie – vydávat něco, co by potěšilo a třeba i nejednou rozesmálo.

L e h k o s t …    l e h k o s t …  tento gœtheovský požadavek,který vyslovuje Thomas Mann ve své Lotě ve Výmaru, nám chybí, a jak. Vždyť i Vy, Aleši, berete můj výrok, který byl jen opakováním výroku Vašeho, o nezábavnosti kritiků, příliš vážně! Je tohle rozvážné? To není výtka, já se směju a doufám, že spolu s Vámi! Blíží se konec sezóny a já už počítám zbývající čas – dnes je 14.5. – nejen na dny, ale na hodiny.

Přes svůj pokročilý věk a rytmus hraju skoro denně – dnes například odpoledne –, jezdím po zájezdech a k tomu ještě píšu. Teď například Vám či Vaším čtenářům.

Mám tři odevzdané knihy – poslední je celkem už šestnáctá – z toho třináct je vydáno, a tak se těším na ty, co vyjdou. Už měly být venku Rozpravy klaunovy, kde Vladimír Just komentuje mé rozhovory s novináři za posledních snad patnáct let, pak je tu novela Julius a Albert a hlavně moje jakési celoživotní vyznání divadlu. Nazval jsem to záměrně jednoduše: Poznámky o divadle. To nejsou paměti ani vzpomínky, snažím se tam jen snad polopaticky vyslovit, jaký typ divadla zbožňuji, jaké režiséry a jaké herce já mohu strpět na place. Je to laická zpověď herce, který to své dělá už padesát let a snaží se vyslovit své osobní – jak jinak – stanovisko k určitým postupům.

Snad to neberete jako vychloubání se – prostě popisuji svou nynější situaci, divadelní i literární a ještě chci dodat, že se ráno probouzím s pocitem: je to výborné, dneska hraju, což mnoho herců říká naopak, ale já jim nevěřím. Taky oni jsou rádi, všichni jsme rádi, že hrajeme!

Nevím zhola nic o Vašich plánech, z chystaného podniku mi sice posíláte ukázky, ale on to nebude počin jednorázový a Vy jistě musíte myslet dopředu: nu, co bych Vám přál? Co bych přál čtenářům, a tedy i sám sobě? Aby se tu projevila pravá a nezastupitelná funkce humoru a opakuji: lehkosti. Abychom konečně přestali chápat humor a lehkost jako znevažování choulostivé situace – to jest: zbavování vážnosti a váhy – abychom si klidně a s úsměvem sdělovali právě i věci vážné a jakkoli umí být i nepříjemné v klidu.

Nedávno jsme seděli s několika herci na takové malé oslavě několika jubilantů a já znovu cítil, jak příjemné je takto posedět a sdělovat si věci naší profese, jak je krásné – řečeno starodávným termínem: pobejt. Kdysi tu byly umělecké kavárny, kde se setkávali umělci nejrůznějších oborů a hovořili. Věděli, že půjdou-li tam a tam, najdou tam právě toho a onoho a jinde jiného, ale vždycky někoho. Dneska to nevídáme. A když se někde náhodou neplánovaně setkáme, řekneme si věci jinak než na oficiálních setkáních. Snad méně závažně, ale o to přesněji.